Moby v Sazka Aréně

Pravda, byl jsem z Mobyho posledních hudebních počinů mírně na rozpacích, přesto jsem si nemohl nechat ujít koncert této legendární multižánrové postavy současné taneční hudby, když už jsem tak učinil před dvěma lety, kdy Moby naposledy do Prahy zavítal. Teď už konečně mohu s klidným a pevným přesvědčením říct, že Moby ještě do starého železa nepatří a i když je jeho současná tvorba, řekněme, tak trochu vykalkulovaná, naživo funguje naprosto skvěle a vůbec se v záplavě jeho starších hitů v čele s Go nebo Feeling So Real neztratí.

V půl osmé se to před Sazka Arenou jen hemžilo. Zbývala necelá půlhodinka do odstartování koncertu předkapelou Kryštof a v prostoru před novým kulturním stánkem Prahy nebylo skoro k hnutí. Dostal jsem tuny letáčků, sušenky, zblízka jsem viděl štáby a reportéry televizních stanic, no prostě jsem se už nemohl dočkat, až se dostanu dovnitř. Naštěstí mi velký bezpečnostní rám nezablikal, nezahoukal a já se směle vydal až přímo před pódium, kde už stála kapela Kryštof a hrála jednu ze svých nejznámějších písniček.

No, stála. To není tak úplně pravda. Richard Krajčo v žádném případě nestál a energie měl na rozdávání. Asi to pro něho nebyl až tak velký zážitek stát před lidmi, kteří přišli hlavně na Mobyho, ale tu a tam se mu z lidí podařilo dostat alespoň trochu spolupráce a dost tomu napomáhal asi pěti členný fanklub fanoušků, který stál přímo před pódiem. Kryštof odehráli asi 40ti minutový koncert, během něhož zazněly jejich nejznámější hity jako Obchodník s deštěm, Cosmoshop, Zrcadlení nebo Tramvaje. Kryštof však nejsou typickou kapelou středního proudu a ve svém repertoáru mají i skladby v jiných stylech, než je obvyklé a tak nemohla chybět ani skladba Fantomska v rytmu SKA a také hip-hopová věc Nasavač, ve které ale bohužel Richardovi nebylo vůbec rozumět, co říká, pardon, rapuje.

V půl deváté se Kryštof rozloučili a nastalo čekání na Mobyho. Prvních 15 minut bylo bez problému. Akorát čas na to se dojít občerstvit nebo zkusit štěstí v SMSkové hře o 2 vstupy na after party, které se konala hned po koncertu. Dalších 15 minut už tak bez problému nebylo a v tu chvíli jsem závistivě koukal na ty, co pohodlně seděli v ochozech Sazka Areny. Ovšem pár minut po deváté jsem celý svůj postoj rázně přehodnotil a věděl, že právě ti, co sedí na sedadlech mají proti nám, tančícím před pódiem, značnou nevýhodu.

Přesně tak, po deváté hodině se rozeznělo z reproduktorů intro v podobě skladby My Weakness z alba Play. Krásná instrumentální skladba s velmi emotivními pasážemi všechny úplně nažhavila na příchod pětičlenné skupiny hudebníků v čele s Mobym. Zazněl první beat, první tóny elektrické kytary a jako první živá skladba večera zazněla známá Find My Baby.

První skladba z nového alba Hotel přišla hned v zápětí. Raining Again od samého svého začátku dala jasně najevo, že ani tahle Mobyho deska není určitě jen tak do počtu a své kouzlo má, i když na prvních pár poslechů doma to nejde poznat. Moby chvíli střídal hity z desek Play a Hotel (zazněly například Natural Blues nebo Where You End), až se dostal ke své jedné z nejslavnějších skladeb Go. Lidi šíleli a v kotli před pódiem, ale i dál v obecenstvu, kam už jsem ani nedohlédl, nastalo pravé taneční peklo. Moby si vystřihl hru ta tympány a bubínky, ale mé oči, přiznám se, zůstávaly viset převážně na krásné slečně za klávesami, která si zvlášť taneční kousky dokázala pořádně užít.

Už jsem čekal kdy Moby začne mluvit o Americe, protože jeho názor na tuto věc je více než známý a stalo se tak před skladbou Beautiful, která následovala po Go. Moby se nejdříve omluvil, že neumí česky a proto možná svoje pocity neprotahoval na moc dlouhou dobu, ale rozuměli jsme mu všichni. Během jeho povídání se ještě stihl naučit říkat české "ahoj", ale možná si ho pamatoval ještě z minulého koncertu.

Skladba Beautiful vlastně tak trochu narušila taneční část koncertu, protože  hned po ní následovaly další dvě řízné techno vypalovačky Next Is The E a Very, která je kupodivu právě z posledního alba Hotel. To už byla za námi asi první hodinka koncertu a jako další přišly na řadu už něžnější kousky. Porcelain, In This World, jako vůbec první zástupce z desky 18, nebo třeba Why Does My Heart Feel So Bad či We Are All Made Of Stars. Během těchto písní také došlo na vcelku známý rozhovor Mobyho s plyšovým mimozemšťanem, kdy se sám velký mistr přirovnával právě k tomuto jinému etniku. V jistém ohledu by tam možná podobnost byla, ale ten roztomilý ET určitě neovládá elektrickou kytaru tak jako Moby, který nám to dokázal ve svém sólu uprostřed předposlední skladby koncertu Honey. Na úplný závěr přišla skladba Bodyrock a pak Moby se svým doprovodem hudebníků odešel.

Všem bylo jasné, že ještě nemůže být konec, tak se hvízdalo, pískalo a tleskalo vesele dál a zanedlouho se Moby opět vynořil z šera zákulisí Sazka Areny a vytasil trochu neobvyklou zbraň. Po krátkém country intru zazněla v jeho podání skladba Walk On The Wild Side od Lou Reeda. Trochu netypická věc, než byste v přídavku od Mobyho čekali, ale o to víc tahle skladba potěšila a zpříjemnila večer. Druhý přídavek v první sérii obstarala první singlová vlaštovka z alba Hotel, Lift Me Up.

Poté, co Mobyho lidi v Aréně znova vyvolávali, teď už i dupáním o zem, jsem si konečně uvědomil, nakolik je důležitá práce statiků při stavbě takovéto haly. Patří jim za to moje obrovské díky, že tuto práci neodflákli.

Jako definitivně poslední dva přídavky přišel Moby zahrát a zazpívat krátce před jedenáctou hodinou večer. Nejprve však ale představil celý svůj hudební doprovod a já se tak například dozvěděl, že ta krásná mladá sexy postava za klávesami studuje vážnou hudbu a hned nám z fleku vystřihla Beethovenovu Pro Elišku ve svěžím jazzovém podání. Další se představil bubeník, který taktéž předvedl neskutečné sólo na bicí. Dál s Mobym ještě na pódiu stáli vokalistka s pěkně ostrým a peprným hlasem a jeden kytarista, který si navíc střihl i důležitý vokální part v prvním přídavku druhé série. Tím byla skladba Rebel Yell, v originále od Billyho Idola. Na úplný závěr zazněla snad nejrychlejší skladba večera, Feeling So Real a jasně tak dala najevo, že Moby má stále moc rád taneční muziku.

Co více dodat. Snad ani nemá příliš smysl se tu zabývat technickou stránkou koncertu. Sazka Arena je krásná, prostorná, naprosto komfortní pro pořádání podobných koncertů a stejně to tak platí pro světla a zvuk, kdy obojí bylo, alespoň za mě, luxusní.

Všem těm, kteří tedy z trucu na Mobyho nešli mám snad jen jeden vzkaz: Dobře vám tak. Ať si kdo chce, co chce říká, Mobyho hudba má stále lidem co říct, ať už je to techno, poprock, nebo ambient.