Report z párty Boom Bang Baby! od Myclicka

Tak do čtveřice všeho dobrého i zlého?

Už zase byla sobota, už zase čtvrt na dvanáct, už zase jsem stál před šatnou v Rock Café, už zase na Boom Bang Baby! Historicky potřetí – minule se tato párty konala výjimečně v pátek. :) 92 hlásily hrdě ty černé číslice na malém útržku modrého papírku, který jsem si zakoupil za symbolickou desetikorunu. Tedy pokud si přede mnou už v tuto hodinu tady uskladnilo své svršky již jedenadevadesát příchozích, pak půjde zřejmě o zatím největší návštěvnost v historii této nové párty v hlavním městě. Vzhůru tedy na průzkum o patro níže mezi ně, než si to třeba rozmyslí... Ale kampak se nám schovali? Část útržků se zřejmě rozdala již včera, jiné vysvětlení nemám. :( V té velké čekárně u doktora, které dominuje nádherný černobílý obraz, na němž pokaždé objevíte nový detail, jenž jste minule přehlédli, teď posedávalo, popíjelo, pokuřovalo, povídalo, poslouchalo, posmrkávalo a pošilhávalo zhruba dvacet jedinců, do sálu jsem si dovolil vstoupit bez zaklepání, protože sestra ne a ne vyjít, a tak se mi úplně stejný obrázek naskytl po otevření dveří... S tím rozdílem, že těch dvacet postav zde nesedělo, nýbrž postávalo!

V!

Premiéra v září, derniéra v prosinci... A dál?

Již tradičně tu jednotlivé písničky spíše bez mixování spolu prolínal čahoun V!, jenž také tradičně rozehříval pouze membrány reproduktorů... Na parket se v tento okamžik ještě nikomu nechtělo, zdá se, že pátek byl pro spoustu z nich náročný... Ačkoliv sem silná klimatizace vhazovala hektolitry téměř mraženého vzduchu, přesto jsem zalapal po dechu a opět za to mohl zvuk! Tentokrát byl neskutečně čistý a příjemný, okamžitě jsem se cítil jako v bavlnce – to víte, někomu holt stačí málo. :) I přesto, že se jednalo o derniéru této noci v prostoru Rock Café, už Vítek částečně naznačil díky zařazení Happy Flight, tedy nosné melodie z filmu Nekončený příběh, že se nemusíme obávat nejhoršího. Ačkoliv organizátoři během uplynulých tří dílů statečně bojovali se silným vojskem na pódiu s nezájmem soupeře, nic nekončí a rozjetý vlak směle pokračuje dále! Mění se jen lokalita, počet zahraničních hostů i výše vstupného. Takže téměř vše. :) Na to, zda ku prospěchu a zda tuto lákavou změnu veřejnost ocení, si však musíme celý měsíc počkat...

The Voracious

Nemáte někdo baterku? Nebo svíčku?

Dlouhána na vyvýšeném stupínku teď vystřídal The Voracious a také intenzita zvuku o několik stupínků povyskočila. Pokud jste své hlasivky chtěli dopravit v pořádku domů, museli jste povinně držet bobříka mlčení. Zejména výšky a středy se teď na vás zpředu hrnuly, zatímco basy se prozatím držely zpátky. Nu lepší než hledat naslouchátko - uvidíme, co si na nás pan zvukař ještě vymyslí... Co se týče světelného parku, ten byl ve srovnání s druhým dílem této noci opravdu velmi skromný a kromě pár podivně blikajících bodovek se toho na stropě, z něhož visely různé dráty (doufejme, že bez napětí), příliš nedělo. Připadali jste si spíše jako v nějakém podchodu nebo v oslizlém tunelu než v klubu, v němž byste se měli cítit dobře. Iluze undergroundové akce to ovšem byla věrná. The Voracious už po pár minutách svého setu pod pódium natáhl několik tancechtivých a k rytmickým pohybům je rozhodně nemusel příliš dlouho přemlouvat. Je až k neuvěření, kolik za těch pár minut svého hraní stihl prostřídat hudebních škatulek. Ty něžnější polovičky určitě potěšil s dvojkou Chromeo, drsňáci zajisté ocenili Digitalism, kteří jsou konečně už takřka na dohled, mně osobně udělal radost se zařazením The Cat od projektu Dusty Kid! Ty acidové pasáže působí vždy a všude a výjimkou samozřejmě nebylo ani Rock Café. Ne příliš dlouho tu ovšem Honza mohl protáčet svá CDčka, o slovo už se hlásili vážení hosté z Francie – Carabine!

Carabine

"Dejte nám dva metry, pak vás rozpálíme do běla!" 

Nakolik jsou nenároční, ukázali během své divoké show – vždyť těm dvěma stačily k vyjádření pouhé dva čtvereční metry místa na levé straně pódia! Dobrovolně se přiznávám, že až do soboty jsem měl francouzštinu hned vedle španělštiny za poměrně malebnou a melodickou řeč, ovšem to, jak s tímhle jazykem zacházeli oni, to bylo něco neuvěřitelného. Jako by se navzájem trumfovali, kdo bude řvát hlasitěji a kdo rychleji! Stáli proti sobě, kytary na krku, klávesy tu k té divočině působily spíše jako dekorace, divoce se lámali v pase, rozhazovali rukama a do mikrofonů hulákali jeden přes druhého. Za podpory teď už početnějšího publika, které jim takřka non-stop s rukama nad hlavou a mohutným řevem kynulo do rytmu. Opravdu bláznivá podívaná, tedy do konceptu Boom Bang Baby naprosto zapadající... Zhruba po tři čtvrtě hodině, když z playbacku zněly základy posledního tracku a dvojice s úklony mířila do ústraní, se šanonem CDček teď přispěchala Laima, členka avizovaného projektu Mixhell a po pár vteřinách ticha (jak ideální po tak divoké show) roztočila první placku.

Mixhell

Je libo remix?

Její mnohem slavnější manžel Iggor Cavalera se na pódiu ukázal krátce nato a pomocí sampleru její set doplňoval a různě efektoval, takže se ti dva o mixážní pult často prali. Naštěstí ani jedna facka nepadla! Prozatím ovšem zklamání – vždyť ta bubenická souprava v tom pravém rohu tak smutně stála... Zajímá vás náplň jejich společného setu? Ta škatulka electro house by se tak nějak sama nabízela a bylo to půl na půl. Neohrané a pro mě zatím nikdy neslyšené kousky vs. starší hitovky. Vzpomněla si na Daft Punk s Robot Rock, sáhla po ještě stále aktuální D.A.N.C.E. od Justice a při Texas od Benjamina Thevese, kterou zahrála z CDčka neskutečně rychle, jsem si uvědomil, že bych tuhle už poněkud zaprášenou desku mohl klidně přejet hadříkem. Také ona zařadila do setu, stejně jako The Voracious dvě hodiny před ní, zmíněného Dusty Kida s The Cat, ne každý mix byl úplně přesný, ale prala se s nimi statečně. A pak se to stalo! Iggor zmáčkl naposledy jedno z tlačítek sampleru, popadl paličky a posadil se za ni – za tu krásnou a rozložitou soupravu! Kopákem si nejdříve srovnal rychlost s beaty od Laimy, aby vzápětí poškádlil úplně každý z menších bubínků a rozhoupal všechny činely. Že byl každý úder přesný, nemá snad ani smysl rozebírat – za Sepulturu bubnoval dlouhých dvaadvacet let a své zkušenosti snadno zúročil i zde. Vlastně názorně ukázal, jak se dají remixy vyrábět přímo na místě... Ze všech rohů klubu se okamžitě seběhli ti, co ho chtěli také slyšet a hlavně vidět v akci a parket se zcela zaplnil. Konečně!

Iggor Cavalera

Cavalera: Bubeník nebo milovník mašinek?

Byl to opravdu zážitek se vším všudy – jeho rychlé paže nepřetržitě vířily vzduch, neustále přicházel s novými kombinacemi a tu elektroniku od Laimy příjemně ozvláštňoval. Konkrétně už v originále jedinečnou Rollin' & Scratchin' z debutu Daft Punk Homework přivedl k úplné dokonalosti! Ti dva takto řádili až do čtvrt na čtyři a Iggor na sebe snadno prozradil, zda ho momentálně více baví muzika akustická, či také podlehl svodům jedniček a nul. Bylo to totiž vyrovnané – čtvrt hodinky trápil bicí, čtvrt hodinky sampler. Svou manželku pak po návratu odměnil polibkem - vypadalo to, že hrála přesně podle jeho gusta. :) Rozvášněné publikum si tuhle hudební nálož opravdu užívalo a tak moc se nechali setem těch dvou strhnout, že postupně svorně očesali veškeré dekorace, které měli na dosah a vzduchem teď létaly polystyrénové hvězdy i velká koule ze zmuchlaného lesklého papíru. Ideál však kazila jedna velká vada na kráse... Zvuk! V závěru jejich vystoupení už byl naprosto tragický, tedy přebuzený, tříštivý a za uši tahající. V prostoru pro zvukaře a osvětlovače byly všechny tři židle obsazeny, s výsledkem si však hlavu nikdo nelámal... Zřejmě jsem poněkud přecitlivělý a mělo to tak být. :( Stejně jako v případě té úplně první párty na tomto místě jsem si kladl otázku, zda by nebylo přeci jen lepší hrobové ticho, než tohle trápení všech těch, kteří si udělali čas. V žebříčku největších zvukových výkyvů během jednoho večera se tak klub v samém centru Prahy dostal právem na stupínek vítězů.

Tvyks a Laima

Nechat se týrat zvukem nebo ulehnout dříve?

DJ Tvyks dostal možnost setkat se tváří v tvář s tímto handicapem krátce poté, co projektu Mixhell za jeho výkon zatleskal, stejně jako to učinili ostatní. Doufejme, že jeho odposlechy hrály v pořádku a že si čistý set užil alespoň on sám. Ti na parketu se museli s nakřáplým zvukovým zázemím nějak vyrovnat... A nebo se jednoduše po hlavních hvězdách tohoto večírku sebrat a zachumlat se po mrazivé procházce Prahou do peřin. Nutno podotknout, že právě tohle valná většina publika udělala a tak se až příliš rychle prostor vyprázdnil. Ovšem ani Ondřej si v novém slušivém modelu svůj barevný set nemohl užívat příliš dlouho. Přeci jen tu měl na krku hned dva zahraniční projekty a jako správný hostitel se musel také starat o jejich pohodlí a aby se u nás i v tuto pokročilou hodinu cítili jako doma. Brzy ho tedy opět vystřídal jeho parťák The Voracious, ten přihodil například titulní věc z alba Why Not?! od dalších pražských návštěvníků Alter Ego, ovšem párty nakonec ukončil o čtvrt hodinky dříve oproti plánu, tedy "už" ve tři čtvrtě na pět. Nebylo zkrátka pro koho hrát... Nepříjemný ledový vzduch, tolikrát zmiňovaný nekvalitní zvuk, protentokrát opravdu zoufalý světelný park, to vše se na nezájmu publika podepsalo. Hudební náplni totiž nebylo co vytknout - ta byla opět skvělá!

Změna je život!

Ještě v dubnu jsem po absolvování pražské zastávky festivalu Unsound pěl ódy na sound systém klubu Rock Café. V září byl z něho vyděšen, v říjnu kroutil k ránu hlavou, tento měsíc už jsem opravdu znechucen... Není nic horšího, než poslouchat skladby, které máte tuze rádi, na něčem co nehraje. Opravdu netuším, zda je na vině lidský faktor, problémy s hlukem nebo zkrátka ten úžasný sound systém nějaký šikula zničil. Po pravdě řečeno, jako návštěvníka mě to vůbec nemusí zajímat a jsem moc rád, že se tato párty přesouvá do prostoru jiného. V lednu se v něm premiérově představí můj oblíbenec Yuksek! Takže nezapomeňte, na Boom Bang Baby! odteď do Bordo. Věřme, že už konečně něco uslyšíme...      

foto: Tomáš Gardelka