REPORT

 

Report z koncertu Circlesquare od Myclicka

Jaká je černá můra všech fanoušků pod pódiem? Jasně, když chtějí slyšet tu svou milovanou skladbu z poslední desky a ona pak jako na potvoru nezazní... Já si vybral Music For Satellites. :) Obrana proti tomu? Sáhněte pro jistotu ještě po jedné do zásoby! Na závěrečnou třináctiminutovku All Live But The Ending naštěstí došlo, ale jinak to v Roxy Circlesquare s délkou svého vystoupení rozhodně nepřeháněli. Víte na druhou stranu, jak to vypadalo na druhé straně? Stejně jako o víkendu v pražských klubech a tak ti tři, kterým nedělá problém cestovat z Berlína vlakem, shlíželi jen na hrstku věrných či zvědavých...

 

Sluníčko je tu, ale popojdou ještě clubbeři maličko?

Sluníčko! :) Sluníčko! :( Nechápete? První smajlík za nás všechny, kterým ta zima připadá rok od roku delší a delší a z té žluté koule tam daleko předaleko mají obrovskou radost. Ten druhý za všechny majitele klubů, produkční a promotéry, kteří moc dobře ví, že dostat v těchto nezvykle horkých dnech lidi tam dolů pod zem, je bude stát hodně úsilí a energie. Co s tím? Jen doufejme, že odteď se nebudou koncertní šňůry plánovat pouze pro únik před podzimními plískanicemi a tou rozčvachtanou břečkou... Ten úterní rychlý, vydatný a vlahý deštík, který tak příjemně vyčistil pražský vzduch, už toho na rozhodnutí miliónu obyvatel příliš nezměnil. Krátce po osmé hodině se z té masy oddělilo jen třicet těch, kteří o premiéru Circlesquare u nás za žádnou cenu nechtěli přijít. Trochu málo za cenu 170 Kč v předprodeji a 250 Kč na místě... Zdá se, že příště musí pořadatel u vchodu rozdávat stokoruny na konzumaci. Početná sestava barmanů možná i z tohoto důvodu stále marně vyhlížela první žíznivce, všechny ty černé sedačky po obvodu sálu byly rozebrány těmi unavenějšími, za ohrádkou zvukaře teď člen ochranky hlídal, aby nikdo nepovolaný s tím množstvím knoflíků a hejblátek neodborně nemanipuloval.

Čím méně lidí, tím kratší koncert?

Parket teď dostával výživu od barevných reflektorů, vystoupení bylo nahlášeno bez předkapely i bez předskokana s černými či stříbrnými kolečky, nezbývalo tedy než vyčkat, až se těm vzadu bude chtít... Hodinku a půl by nám však do té desáté věnovat mohli, že? Mohli, ale neudělali to. :( Občasná kontrola kytary, její ladění, stejně jako nástup tria teprve až deset minut před devátou, to vše probíhalo zcela bez povšimnutí publika. Takže jen lehce přes hodinku? Naposledy GusGus na sebe nechávali takhle dlouho čekat, to byly však sál i balkón svorně zaplněny do posledního místečka! Naštěstí nás nemuseli dlouho přemlouvat a každý si ochotně našel na parketu tu svou značku - krátce poté, co dohrálo CD, při němž se mi vybavily vzpomínky na báječný koncert Digitonal v Paláci Akropolis a krátce poté, co se sál ponořil do tmy. Už dopředu jsem očekával, že temnota bude proudit také z těch černočerných reproduktorů a že ta jejich vlastní projekce od Nathana Whitforda promítaná na ta tři plátna bude s hudbou ladit. Vždyť po poslechu jejich letošní desky Songs About Dancing And Drugs to vlastně ani jinak být nemohlo.

"Pendulum se sem prý skoro nevešli, ale my už nic nemáme..."

To velké pódium teď působilo poněkud prázdně – stejně jako v případě zmiňovaného trojlístku GusGus, stejně jako v případě nedávného, obdobně veřejností odzívaného koncertu Jon Kennedy live band. Jenže ti byli "aspoň" čtyři... Střed v zadní části si dle nepsaného pravidla vybral hráč na bicí, pravou přední část jejich kytarista. Sám Jeremy Shaw se postavil kousek od něho a k dispozici měl hned dva mikrofony. Pár čtverečních centimetrů pak zabrala bicí souprava, dalších pár combo pro kytaristu, za sebou měl zpěvák této formace ještě malý mixážní pultík, přidáte pár odposlechů, do vzduchu zavěsíte dvě plátna, ale další zázraky už dělat nemůžete... Jaký to kontrast ve srovnání s přeplácaným pódiem při živáku Pendulum, kde měl MC Verse k dispozici už jen úzkou cestičku... Jedno se jim ale musí nechat – svou image rozhodně nepodceňují a zřejmě šijí u stejného krejčího. Košilky, vestičky a upnuté kalhoty, Jeremy svou patku pečlivě načesanou - inu fešáci k pohledání! Ale ten hlas... Ani s ním nemusí zpívat, stačí to jeho medové rozprávění a klidně o tanečkách a o drogách, proč vlastně ne? Přesto ho nepoužil k tomu, aby nás přivítal, přesto ho nepoužil k tomu, aby nám jako ti ostatní řekl, jak je ta prosluněná Praha krásná, jaké jsme fajn publikum a jak se jmenují jeho dva spoluhráči – nebude on snad poněkud uzavřený?

Balady od Circlesquare? Občas hladí, občas drhnou...

Úplně stačilo, aby parťák po jeho levici jemně polaskal struny, bicák udeřil do skromné sestavy škopků, také základy se vším ostatním jim Ondra s Petrem nastavili tak akorát a pochopil jsem vše. Tady se mi bude líbit, tohle fakt hraje! Ti dva s jeho pomocí zatím příliš počítat nemohli. Nechal je ve štychu, jeho španělka zůstávala zatím stále jen ve stojanu a on se teď tulil k jednomu z mikrofonů. Na druhou stranu, to on to celé vymyslel a to on tomu dodal ten správný říz... Příjemným přednesem zaujal už v těch krásně rozechvělých baladách Timely a Dancers. I když baladách... Na to jsou tyhle kousky až příliš protkané nervozitou. Náhle se tu zčista jasna objeví až nepříjemný zvuk, Jeremy přidá tu a tam slovům důraz, kytarista k svému dlouhokrkému nástroji nečekaně přimkne i efektní vazbu, takhle si tu hudební něžnost nepředstavuji. A přesto! Líbí se vám to, oslovuje vás to, visíte mu na rtech, necháte ho zcela dobrovolně manipulovat celým vaším tělem a rozptyluje vás vlastně jen ta jedna jediná věc. Projekce! Celou tu dobu, kdy tu jedna z písní zní, díváte se na tu rvačku na plátnech.

"Holky, neperte se a poslouchejte!"

Holky si vjely do vlasů a takový chumel čumilů jen přihlíží a nebrání ani jednu, ani druhou – jejich pohyby jsou uměle i umělecky zpomaleny tak, aby patřičně korespondovaly s tempem skladby, jak jen tohle dopadne? Která zůstane ležet v tratolišti krve v bezvědomí? Vydrápou si oči? Konec zůstane otevřený... O chvíli později nás zase Jeremy a spol. vedou oranžově žhnoucím tunelem. Ne, nehoří tu, jsou to světla, ale nic pro ty, co trpí klaustrofobií – krok po kroku jdeme s ním a přestože je východ už na dohled, stále se k němu ne a ne přiblížit. :( Teď se pro změnu nervozita přenáší na publikum, vše končí – skladba dohrála. A vy tleskáte a zároveň přemýšlíte, zvládli jste ten obtížný úkol? Dostali jste se vlastně k cíli toho temného putování? Další hádanka, na kterou se nikdy nedozvíte odpověď a nebo si to hezky dávkuje a rozuzlení přijde až ve finále se závěrečnými titulky? Uvidíme, uslyšíme, ještě je čas – jsme teprve v půlce! Velká škoda, že se na skladby Music For Satellites a Bombs Away Away nedostalo. Hostuje v nich Aileen Bryant, dáma se stejně libým hláskem a vzhledem k tomu, že ji před našimi zraky tahle parta neschovávala v zákulisí, protože ji sebou vůbec nepřivezla, z logických důvodů byly tyhle dva střípky z posledního alba zahozeny do koše už v šatně...

"Dámy a pánové, tak takhle vypadá náš laser..."

Díky technickým vymoženostem si mohl Jeremy tu správně rozpustilou Ten To One zazpívat v jejím závěru i dvojhlasně. Proč je však ten druhý příspěvek o chloupek posunutý, proč to nějak neladí? Nestrefuje se záměrně, potýká se s technickými problémy či úpěnlivě bojuje se zpožděním? Tihle umělci... :) Proč ale vlastně hned dva mikrofony? Pouze zvukařova záloha? Dočkáme se přeci jen vzácné návštěvy? Nikoli, každý měl jinak nastavenou intenzitu ozvěny a on se přitom nespletl, sáhl vždy po tom, který si předepsal, když potřeboval dodat hlasu na důrazu. Když měl zase pocit, že mu jeho kolegové poněkud "stíní," otočil se pro berličku ke svému pultu. Jako sladká tečka působí skladba All Live But The Ending na závěr letošního alba a opravdu hodně jsem stál o to, aby se také zde objevila v té nezkrácené třináctiminutové verzi... Ten příběh je tak strhující, stále kvete, stále se klube na povrch a přitom se tak nenápadně začal tenhle song zvolna probouzet k životu... Vyšlo to, nešetři nás, neošidil nás a na vlastní oči jsme mohli nahlédnout do kuchyně – díky za tu možnost! Kontrolní otázka pro tento den zní: "Co uděláte, když nechcete narušovat domluvený rozpočet koncertu a zároveň byste chtěli mít při vašem vystoupení ten krásný zelený laser?" Přivezete si vlastní – v projekci! :)

Mají vlastně konkurenty?

Co se světelného parku týče, ten byl vzhledem k zaměření koncertu střídmý, vždyť sem Jeremy zařadil také ambientní materiál z desky předchozí a zvláště tady musely být osvětlovačovy oči jako na stopkách a na krátké bliknutí stroboskopu se dostalo pouze v jednom případě... Velmi citlivý přístup, který se obešel i bez mlžného oparu! Deset minut po půl desáté se Jeremy rozloučil a zmizel v temnotách – podaří se nám ho vlastně dostat s tím nepatrným množstvím dlaní a hrdel v sále zpět? Zdá se, že sluchové ústrojí mu i přes tu velkou zátěž slouží výborně – ještě jednou se nám předvedl s podporou obou hráčů, ale víc už ani slovo, víc už ani notu! Vlastně ano, vrátil se, ale jen aby hezky a zřejmě i od srdce poděkoval. Bylo vidět, že ho to s námi opravdu bavilo... Těch deset zbývajících volných minut už však neproměnil. :( Celou tu hodinku jsem marně přemýšlel, ke komu bych mohl tohle zvláštní uskupení vhodně přirovnat, po té desáté jsem to však vzdal. Nejde to, jsou prostě jedineční, jsou až příliš originální! A velká škoda, že té jejich tvorbě nevzdal hold vícehlavý dav, vždyť místa tu bylo opravdu hodně... Nebo jen další z kapel, pro níž je Roxy až příliš velkým klubem? 

foto: MHD mhd@techno.cz  

 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
MHD
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016