REPORT

 

Report z koncertu Telefon Tel Aviv od Myclicka

Hudba k mé radosti nemá hranic - jde jen o to, najít si k ní tu správnou cestu... Někdy je ovšem pěkně klikatá a hrbolatá a občas zůstanete bezradně stát na rozcestníku. :( Po tragické smrti Charlese Coopera už to vypadalo, že ta k Telefon Tel Aviv bude navěky zasypána, naštěstí se Joshua Eustis vzchopil a na pomoc si přivolal náhradníka, s nímž s hořkou pachutí ve vzduchu zahájil oslavy 17. narozenin dnes už legendárního pražského klubu Roxy. Report z tohoto večera tak bude zejména o návštěvnosti, o zvuku, o statice, o projekci, o Depešákách, o čase, o Bruce Springsteenovi a dalších atributech té čtvrteční skládačky...

 

Alfredo Nogueira

Tak kolik si nás vlastně přijde zatelefonovat do Tel Avivu?


Jednoduše jsem byl zmaten. Mí oblíbení kritici vyzdvihovali poslední album chicagské dvojice snad ještě někam za nebesa, já k desce Immolate Yourself stále tu cestu nemohl nalézt. Tolikrát už jsem jí dal šanci, tolikrát už jsem se na ten rozcestník vracel, tolik trpělivosti s ní měl, ale pořád nic. :( Tak jako jejich předchozí tvorba včetně remixových prací pro jiné mě prostě za to srdce nechytla. Je zkrátka a dobře taková zvláštní... Už zase to tedy bude o tom riskování! Bude se nová dvojice při živáku věnovat jen a pouze těm čerstvým skladbám či se také ohlédne za těmi báječnými kousky, které Joshua a Charlie upekli už před časem? Proč jen jsem si nechal ujít jejich vystoupení v Paláci Akropolis před dvěma roky? Mohl jsem být o poznání klidnější, mohl jsem mít další shlédnutý projekt na dlouhatánském seznamu odškrtnutý... Vzhledem k té nepříjemné a nikým neplánované události (R.I.P. Charles!) se tento koncert dočkal hned dvojnásobné propagace, projeví se nějak tento fakt v době, kdy do klubů chodí opravdu jen málokdo, na návštěvnosti?


Joshua Eustis

Zase jen stůl a plné zásuvky šňůr...

Uzavřené balkónové dveře pár minut před osmou maličko napověděly, tváří v tvář s těmi, co si tuto kulturní událost v žádném případě nechtěli nechat ujít, jsem se setkal o patro níže... Prima, tak takový propadák jako koncert Circlesquare či vystoupení Jon Kennedy Live Band, to nebude! Parket sice stejně prázdný ba i vymetený, po stranách sálu však byly zabrány všechny ty černé kožené sedačky a ti, na něž už se nedostalo, tu teď jen tak přešlapovali, obležen byl také bar i prostor před ním... Hudba zatím pouze reprodukovaná od zvukaře, předkapela či předDJ avizováni nebyli, do těch půl deváté, kdy tu valná většina účinkujících svou show startuje, si sem určitě ještě někdo cestu najde. Navzdory prořídlému obecenstvu se tu velmi obtížně dýchalo a teplota v sále byla značná – čeká nás snad pekelnická show a tohle je teprve začátek? Uvidíme... Ti dva však k vidění nebyli, jak bude ovšem živák tohoto dua vypadat, to už se odhadnout dalo. Ani jeden mikrofon vpředu, žádná bicí souprava vzadu, velký opřený nástroj také nikde na dohled, pouze známý černý stůl potažený černým plátnem a na něm různé elektronické hračky pro velké děti, které kromě toho, že umí svítit všemi barvami, dokáží také vyluzovat nejrůznější zvuky.



Zastane jednou Alfredo Charlese i ve studiu?

Ano, tak vizuální zážitek si může člověk už teď škrtnout... Vlastně ne, plátno ještě zůstalo na svém místě a pokud hodlá příběh korespondovat s tím, co budou oba hrát, pak by se mohlo jednat o příjemnou podívanou. Tak kdy, proboha? Pět minut před devátou tu naposledy začínali GusGus a ti byli alespoň tři... Zhasnutá světla přitom tak snadno provokují k činům! Všichni ti, kteří si ve čtvrtek tak rádi udělali čas, vytvořili teď bez předchozích nácviků několik řad, které se nakonec vinuly až ke zvukařově ohrádce. To není vůbec špatné, za takovou účast se rozhodně stydět nemusíme! Kolik lidí je asi teď v Paláci Akropolis na koncertu britských Belleruche, s níž se tato událost bohužel kryla? :( Tak to jsou oni, takhle teď vypadají noví Telefon Tel Aviv! Hned vpravo “nováček“ - vlasatý pomocník Alfredo Nogueira, vlevo s gahanovskou nagelovanou krabičkou na hlavě Joshua, který už teď zaměstnával mikrofon. Žádný bicí diktát - sálem se teď rozlila příjemná načechraná muzika položená tam někam nahoru na dlouhatánský závoj ploch... Všichni ti novoromantici, kteří odpočítávají poslední dny do koncertu černočerné kapely, dostali teď s předstihem malý předkrm. Vždyť Joshua po zavření očí skutečně zněl jako slavný frontman slavné party.



“Proč nás nenecháte zatleskat?“

Jejich čtyři ruce se zatím nořily do všech těch technických vymožeností rozložených na stole a základy jejich skladeb frčely po drátech přes mixážní pult do reproduktorů přímo z notebooku. Jako set si to pánové dopředu vymysleli a tím pádem příliš prostoru pro reakce publika nezbývalo. Sotva jste párkrát plácli rukama, sotva se ozval vzrušený výskot, už jsme zase pod jejich tlakem uháněli dále a o to další bychom s těmi vnějšími vjemy tak akorát přišli. :( A tlak to byl opravdu silný! Zdálo se přitom, že zvukař ten jejich optimální zvuk stále hledá... Jednotlivé frekvence se od sebe daly oddělit jen stěží, vše se tak nepříjemně slévalo, basy byly přebuzené a v jednom okamžiku ta levá část sound systému vypadla úplně. Naštěstí jen na zhruba dvacet vteřin, pak byla závada odstraněna. Že zvuk zní jinak než z CD, které si už tolikrát člověk přehrál, s tím se ještě dalo smířit, ale že těm textům, které jsou psány i interpretovány od srdce, není vůbec rozumět, to už bylo horší. V tu chvíli vám to přišlo jako poněkud zbytečné vystoupení. Že musíte stále něco luštit místo toho, aby to do vás samo příjemně proudilo a vyvolávalo nějaké ty emoce. :( Škoda...



Nevíte, co do projekce? Vezměte kameru a psa a vzhůru na hory!

Naštěstí projekce, která na sebe nechala chvilku čekat, mohla teď od nepříliš kvalitního zvuku alespoň trochu odvádět pozornost... Baví vás v tomhle prostoru nahotinky od CTG/37, baví vás Martinův pop-art či do posledního detailu propracované hlavolamy od členů zručné dílny Phase? Nic takového chlapci z Telefon Tel Aviv neznají... V té jejich nejdříve problesklo do ruda zbarvené a ještě se hýbající odhalené maso, chvíli nato se tu rozpoutal příběh v horské zasněžené přírodě, kdy se zjednodušeně řečeno jakýsi muž téměř dvacet minut brodil závějemi za svým čtyřnohým neposedným chlupáčem, který měl před ním stále náskok. Poměrně kontrastní dílko vzhledem k bílé hmotě všude kolem a stejné barvě hafana spolu se stahujícími se mračny na obloze. U těch dalších odvíjejících se videoprojekcí už jste dění na plátně museli spíše luštit. Tedy hned dvě křížovky si pro nás připravili? Zvukovou i tu vizuální? Dozvíme se vlastně tajenku? Dozvíme se ještě dnes, co tím chtěl básník říci? Dle očekávání – tohle bylo hodně statické divadlo...



Ach, ten zvuk...

Joshua se pohnul opravdu jen tehdy, když se potřeboval přitulit k mikrofonu a s naléhavostí jemu vlastní přednést ten téměř uplakaný text do změti toho melodického skřípotu a uspořádaného šelestu, Alfredo sejmul ruce z klávesnice svého notebooku s modrým jablíčkem na hrudi jen tehdy, když se zrovna potřeboval napít... Ne, to bychom mu křivdili - svého parťáka ve štychu nenechal a ve vypjatých momentech ten jeho hlas dubloval. Kdo má poslední desku poctivě naposlouchanou, ten se tu dočkal opravdu jen nepatrných změn a téměř dokonalé interpretace. Taková M tu zazněla v naprosto stejných aranžích, obdobně to bylo i s úvodní Birds z této desky. Dle reakcí publika soudě, vadilo to tu jen málokomu... Dva roky na ně čekali, už ani nedoufali a přesto alespoň jeden z autorů dorazil a pustil jim tu důvěrně známou muziku rukama nejpovolanějšíma. A čím líbivější skladba s důrazem na silnou nosnou melodii to byla, tím větší potlesk spolu s euforickými výkřiky se tu následně rozléhal. Mile mě potěšili i se zařazením té snivé I Made A Tree On The Wold, která z reproduktorů dýchá tak, jako by patřila spíše na unikátní album Original Soundtracks 1 od Passengers, tedy odbočky U2 a Briana Ena... Přesně by mi na tuto desku tahle věc jako bonus pasovala a v živém provedení byla ještě lepší! Škoda jen toho proklatého handicapu v podobě nedostačujícího zvukového zázemí. :(



Hodinový telefonát – je to málo nebo moc?

Co se světel týče, ty se snažily co nejméně vyrušovat a pouze tváře obou lehce natírat barevnými pablesky. Pozdě začali, brzy skončili – deset minut před desátou zamávali, skromně poděkovali za přijetí a na chvilku zmizeli do zákulisí... Nakonec přeci jen milostivě ještě jednu přihodili – a raritu k tomu! Když Joshua zmínil cover verzi skladby od Bruce Springsteena, zalapal jsem po dechu... Taková Streets Of Philadelphia by se k jejich tvorbě poměrně hodila, ale jemu se líbila mnohem starší věc. I´m On Fire! Pravda, i tahle mu “slušela.“ K dalším výkonům už jsme je nepřinutili a to měli ještě pět minut rezervu. :( Přesto dokázali, že nejsou žádné nafoukané celebrity, když se po chvilce vmísili mezi prostý lid do prostoru spodního baru a kdo je poznal, ten si také odnesl snímek na památku. :) Tak trochu smutná oslava, ale rozhodně příjemná hodinka v dobré společnosti – “Na zdraví!“

myclick

foto: MHD, Jan Kruml

Celý fotoreport najdete zde.
 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
MHD
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016