Report z koncertu Groove Armady od Myclicka

Za hvězdami do SaSaZu a určitě ne naposledy!

Ano, bránil jsem se urputně a bránil bych se dál, nebýt party, kterou mám tolik rád a zřejmě bych šel za ní světa kraj... Důvod? Už od otvíračky  působila tahle předělaná Hala 25 v Holešovické tržnici spíše jako skanzen či fotokoutek pro všechny ty rádoby celebrity, co jich jen naše malá zemička má a proč vlastně dělat Simonce s Agátkou při vyřizování jejich účtů publikum? Navíc s možností pozorovat je hezky shora z prostoru, který ty normální lidi odděluje za příplatek od těch nenormálních. Inu, nic pro člověka, který do klubů chodí primárně za dobrou muzikou. Jenže... Stačí se jen podívat do přepychové nabídky interpretů, kteří právě sem přislíbili svou účast pro nadcházející podzim a také jen těžko odoláte, věřte mi! A pokud se nepletu, pak právě Groove Armada měla tu čest být na premiéře živého vystoupení v tomhle klubu jako první. Jaké asi bude a dorazí s ansámblem muzikantů konečně také ti, kteří všechny ty parádní skladby vymysleli? Na to si ještě musíme pár minut počkat. Po drobném ohmatání a oscanování mého těla ochrankou v obleku a s naslouchátkem v uchu, jsem krátce po půl deváté vyměnil v šatně zlatý dukátek za kolečko s vyrytým číslem a zbavil se přitom přebytečného svetříku. I když, třeba se ještě bude hodit... Klimatizaci tu totiž mají opravdu výkonnou – konečně!

Josef Sedloň

Větší než Roxy, menší než hala, desátá tu není stopkou – konečně podruhé!

Jakpak asi vypadá ten sál, kde se bude vše odehrávat? Tak to bych také rád věděl. Čekal jsem nějaké přesvícené a naleštěné místo s množstvím zrcadel, aby ty momentky pro bulvár správně vynikly, každopádně organizátoři pražské zastávky této Black Light Tour si vzali název zřejmě k srdci. Oči si jen velmi těžko přivykaly černočerné tmě, přičemž schody stejné barvy, které vedou na parket, si přímo žádaly o pár výronů kotníků. Vůbec totiž nebyly vidět jejich konce a pár žlutých ochranných přelepek okrajů by opravdu neškodilo. Teď už jen sáhnout hluboko do kapsy pro nějaké zapomenuté peníze, jde se na bar a budou se hodit, soudě alespoň dle informací těch, kteří s ním již měli tu čest... Přestože bary ještě zdaleka nezažívaly svůj prime time, už teď měla ne příliš početná obsluha (také s naslouchátky) plné ruce práce – na tuhle armádu žíznivců prostě nestačila a na všech stanovištích se teď trpělivě i netrpělivě čekalo. Nastane o hodinu později kolaps či dorazí armáda pomocníků? Točený Budvar šedesát, trojka coly s ledem padesát – vybrali jste si z prasátka dost pro tuto noc? :) A schválně... Sklo nebo kelímek? Ano, kelímek! I zde, v tomto načančaném prostoru s vysokohorskou přirážkou.

Andy Cato

V SaSaZu dubstep? A proč vlastně ne?!

Místo toho, aby tu třeba obsluha sbírala ony prázdné sklenice, obchází tu muži z ochranky sál a všechny ty, které vidí sedět na schodech, zvedají na nohy. Disciplína musí přece být a tohle si dělej někde v parku či u rybníka! Zvuk tu mají vyřešený velmi dobře – u barů se s na můj vkus poněkud vláčnými barmany nepřekřikujete, na parketu zase bezpečně slyšíte vše to, co se vám snaží DJ říci. Mám ovšem takový pocit, že na tuhle muziku si tu Simonka s Agátkou své nové lodičky ještě neprošláply. To Josef Sedloň teď v zadním rohu tohoto obrovského sálu střídavě mezi posíláním esemesek na všechny strany roztáčel hned tři CD přehrávače k dispozici a v nich... Dubstep, breakbeat a samozřejmě také house! Počet hitovek pak stoupal přímo úměrně počtu lidí v sále, tedy tak nějak od androše až po Znáte z televize. Nalomená Protection od Massive Attack, nalomení Orbital, nalomená The Host Of Seraphim od Dead Can Dance, která v originále zazářila také v katastrofickém filmu Mlha, Push Push od Rockers Hi-Fi v remixu M.A.N.D.Y. a Underworld hned na několik způsobů včetně jeho oblíbené Jumbo. Ano, i tohle musí ta omladina s kšiltovkami, která se k mému překvapení také dostavila, bezpečně znát... Tak do tance, mládeži! Nechce se jim, jen toužebně očekávají hlavního hosta a na pódiu se ještě stále černou páskou přelepují volné šňůry a dbá se na pitný režim účinkujících.

Tom Findlay

Saint Saviour odteď tváří Groove Armady!

22:15 a je to tady! Josef poslušně umlkl, pódium zalila mlha, rozblikalo se vše, co se rozblikat mohlo včetně výkonných stroboskopů a v éteru teď zprava doleva poletují jejich vlastnoruční, ale i úplně cizí hlasové samply s množstvím přelévajících se efektů a opojných ploch. Opravdu originální intro a pěkně pod tlakem – nepotkali jste tu někde moje ušní bubínky? Docela by se mi hodily... Prostor v nahuštěném kotli teď zůstal potemnělý, ačkoliv tam nahoře se skrývalo nebývalé množství inteligentních světlonošů, kouř se pomalu rozpustil a k nástrojům napochodoval sextet muzikantů v čele s nepřehlédnutelnou Saint Saviour. Chlapecký sestřih, modro-růžovo-fialovo-oranžová kombinéza na tělo se zlatými kalhotkami, k tomu téměř schranzové malůvky na tváři – úplná Miss Plastique i Miss Aerobik zároveň. Jak ta vám byla ohebná, pružná a živelná! Kam se hrabe Sasha Perera z Jahcoozi, to se nedá srovnat... Opravdu dunivé spodky a acidové kvílející vršky, tedy hlavní atributy úvodní The Girls Say, teď rozčísly prostor. Tak vida, jak se verze od čtyřiatřicet let dýdžejujícího Grega Wilsona líbila – tak moc, že ji teď populární Britové směle používají pro svá vystoupení!

M.A.D.

"Zpívat díky technice umíme, ale povídat si moc nechceme..."

Mužské hlasy ze záznamu, ženské si naprosto věrně ve všech polohách prozpěvuje Saint Saviour a divoce se u toho kroutí. Andy Cato s basovkou teď se zdviženým ukazováčkem upozorňuje na ty dopředu naplánované zvraty, jeho parťák Tom mačká v pravém rohu tlačítka snad všeho, co mu přijde pod ruku a přestože nás všechny zvuk málem vrhl na zadní stěnu sálu, to přijetí je obrovské a vstříc jim neustále kyne les zdvižených rukou. Reakce? Žádné díky, žádné mazání medu kolem pusy o kráse naší metropole, o ničem takovém rozlepené setlisty nehovoří a co, že je tam dále? "Budeme se střídat u kláves v levém roku," řekli si zřejmě v zákulisí a klapky tak postupně polaskaly jak ruce ohebné vokalistky, tak tlapky Toma, nejvíce tu však zazářil Andy Cato. V jednom okamžiku svou elegantní černobílou baskytaru odložil a to úvodní klávesové sólo, které tolik připomínalo slavnou Strings Of Life od Derricka Maye a předcházelo jejich hitovce z desky Lovebox s názvem Easy, se mu opravdu povedlo. Snad jen jejich divožence jsem právě teď nadobro přestal věřit - takhle dlouho a čistě bez škobrtnutí se všemi těmi prostocviky zcela bez zadýchání? Musela by být asi zdatným břichomluvcem, aby tohle všechno zvládla, v tom bude jistě něco jiného...

Saint Saviour

"Hej Majku, do toho majku ti není vůbec rozumět..."

Stabilní sestavu tak tvořilo šest lidí, přičemž Saint Saviour se za mikrofonem také vystřídala s rapperem, který si říká M.A.D. Ano, hecovat uměl slušně a tu houpavou pecku Fogma i energickou Superstylin´ rozjel fantasticky, zvukař mu však "k dobru" přičaroval také dlouhatánské echo a tak nám do sálu posílal tu nejkulinkatější kouli bez toho, aby mu bylo ta jednotlivá slůvka rozumět. Těch ozvěn tu zkrátka bylo moc. :( Co se týče vizuálního doprovodu, tak projekci si populární Londýňané nepřivezli, nicméně jedním slovem oslnivou show hravě dodaly všechny ty barevné hračky pro dospělé a několik dlouhatánských paprsků zeleného laseru. Bublající kotel plný lidí vděčně přijímal každou ze servírovaných skladeb a každý se přitom těšil na tu svou. V záplavě energických vypalovaček pak pohladili a zpomalili se zasněnou Chicago, přičemž kytarista si za každé to jemné zadrnkání užil pár vteřin slávy, podobně se rozněžnili i v toužebně očekávané At The River. Škoda jen, že tu ona Patti Page, která nevědomky vtiskla písničce, jež poprvé udělala Groove Armadu Groove Armadou, ten hypnotický nádech, nemohla být spolu s námi... Teď zněla jen zcela nevýrazně ze záznamu a kouzlo té krásné balady poněkud vyšumělo v záplavě dunění ostatních nástrojů. Když se pět minut po jedenácté tahle parta z ničeho nic vytratila, připomínalo to spíše poradu v zákulisí než regulérní pauzu před přídavkem.

Tolik úsilí kvůli hodině – stojí to vůbec za to?

Bohužel, nežertovali a také slušně napínali. Tak ještě dvě a jede se i do Varšavy zahrát Warsaw, víc z nás už nedostanete! Vlastně ano, ještě neméně slavnou I See You Baby. Jenže tu už tady deset minut před půl dvanáctou z CD přehrávače protočil místní DJ Rudy. Celkem výmluvné gesto vůči kapele - vždyť pokud nepočítáme to kratičké intro, ti, na něž jsme se tolik těšili, nám z Londýna dovezli jen jedenáct věcí. :( Trochu málo, ve srovnání třeba s nedávným živákem Radiohead - ti jich nabídli rovných pětadvacet! Ano, Superstylin´ v níž se už podruhé Andy Cato představil i v roli zdatného pozounisty, byla tou historicky poslední. Co naplat, že dobrých pět minut sál zalévalo ječení a pískání, které ne a ne utichnout. Zpátky už jsme je nedostali, Rudy se pustil do prvních minut svého setu a technici zase do balení zařízení, které se na pódiu skoro ani nezahřálo. Pokud přípravy na tento koncert populární formace odflákla stejně jako desku, na níž se aktuálně pracovalo, pak se na ni snad ani netěším... A to i přesto, že to Andymu sluší jak s pozounem, tak s basovkou, tak se synťákem, za mixákem i za gramofony a obdivuji i jeho sólovou produkci. Zdá se, že ta koncertní čísla musí s Tomem ještě dopilovat. :( 

Video: Groove Armada - Intro (autor: gizmax)

foto: Tomáš Martinek, info@tomasmartinek.cz MHD mhd@techno.cz