Report z ADE 2014 od Myclicka

Slibuji, že už vás ve svém letošním reportu nebudu zatěžovat detaily typu, kterak jsem užasle zíral na to množství kol, jimž není radno připlésti se do cesty, že polévka od Enza po náročné noci krátce po poledni skvěle staví na nohy, že se pravá Holanďanka prostě neusměje, ani že Amstr rozhodně nepatří mezi nejlevnější města – to vše jste se už mohli dočíst v reportáži loňské a v tomto ohledu se toho příliš nezměnilo. Ano, zaměřím se jen a pouze na hudbu, což by měl laskavý čtenář hudebního webu ocenit nejvíce...

Snad jen časové údaje vám nezatajím, aby v tom byl pořádek. ADE letos odstartovala ve středu 15. října, naše natěšené trio se však po dlouhých úvahách shodlo na tom, že na amsterdamské letiště dosedne až o den později a znovu se od něho odlepí až v pondělí následujícího týdne. Teprve až nyní s odstupem si naši volbu vyčítám – dobrovolně přijít o noc, na níž určitě opět zazářil Joaquin "Joe" Claussell, nejlepší z nejlepších a konečně zcela bez debat originální, neskutečně pracovitý a hlavně nepřehlédnutelný DJ a producent, to je prostě neomluvitelné. Ke všemu, když byl jeho parťákem večerem tentokrát charismatický jednoruký král Black Coffee, kterého jsme si zde tolik užili už loni... :( Mrkněte mimochodem na nové video z dílny parádních dokumentů respektovaného webu RA, abyste pochopili, co dělá Black Coffeeho tolik uznávanou personou! Tak snad už konečně za rok na stejném místě...

Čtvrtek 16. října 2014

Větší část naší výpravy přistála na obrovském amsterdamském letišti už ráno v devět a zatímco se pro nás teprve uklízel dopředu objednaný house boat v Prinsengrachtu, jen dva bloky od naší loňské kouzelné lodi Euphemia, pojedli jsme falafel valné chuti, bloumali po zdejších ulicích, navštívili nějaký ten coffee shop (s výbornou kávou) a čekali na třetího do počtu, který měl pro změnu dorazit až večer. Tedy dostatek času pro ubytování se, vyřízení akreditace a pak už jen nekonečné listování graficky vydařenou publikací s line-upem. Cíl naší první zastávky byl přitom dohodnut už dopředu v Praze. Zřejmě jste už také zaslechli, že legendární klub Trouw (v němž jsme loni byli na noci labelu Innervisions) to má spočítané a 3. ledna roku 2015 musí bohužel ustoupit další vysoké stavbě sítě nejmenovaného hotelového řetězce...



Bylo nám jasné, že s největší pravděpodobností se sem do té doby už nepodíváme a kdy tedy jindy, než právě na ADE?! Jenže v který den vlastně? Už v Praze jsme tušili, že nápad na důstojné rozloučení se s Trouw nemáme jenom my. Ke všemu line-upy pro jednotlivé dny zde byly natolik přepychové, že se tento obrovský klub z bývalé tiskárny vyprodal velice snadno. Zbýval tedy jenom čtvrtek, kdy ještě pár volných lístků mohl člověk získat na místě a dostalo by se tedy i na mé souputníky v tomto výletu. Ani v tento den se však na výběru vystupujících nikterak nešetřilo! V hlavním sále Ben UFO, Pangaea, Pearson Sound a Midland, v tom spodním početná rodina zdejšího vyhlášeného labelu Clone – jmenovitě Serge, Dexter, Leon Vynehall a Marquis Hawkes.



Cestu jsme už bezpečně znali a od našeho house boatu to v tomto úžasném počasí byla jen příjemná procházka po již důvěrně známé trase bez použití mapy. Na místě nás dle očekávání přivítaly hned dvě dlouhé fronty. Ta první do vedlejší klubo-restaurace s názvem Baut, kde jsme si loni naposledy užili Frankieho Knucklese (R.I.P.), a kde se dnes měli představit třeba Detroit Swindle či DJ Sneak, ta druhá do legendárního klubu, kterému bude do konce roku tak skvěle šéfovat Olaf Boswijk. Už tady jsme si všimli prvního rozdílu oproti loňsku. Dospěláka abys pohledal, místo toho zde byly již desítky porůznu upravených týnejdžrů, kteří evidentně přišli na to techno, o němž slyšeli, že to bude fakt hustej krutopřísnej nářez, ale už teď, pár minut před dvanáctou, sotva stáli na nohou... V hlavním sále o patro výš to vypadalo podobně.



Zatímco místní Cinnaman roztáčel takový klenot, jakým je acidem promáčená "Forbidden Place", kterou už loni napsal Mervin Granger alias ESA, partičky pěti až sedmi ještě nevybouřených junáků z různých částí světa se tu víc předváděly, aby nějaká ta fešná a samostatná Holanďanka s kámoškami neodolala, než aby se dotyční nechali unášet prostě a jednoduše proudem té úžasné hudby se zavřenýma očima. Nutno podotknout, že v tuto hodinu měl zvuk ještě rezervy a zdaleka neburácel tolik jako loni při setu Dixona. První drink a raději jsme vyklidili pole do undergroundového prostoru, ne nepodobnému naší MeetFactory, opět do přízemí. Rozsvícené a velmi originální logo zdejšího labelu Clone dávalo tušit, o co tady půjde - underground v jeho nejsyrovější formě s aktuálními zástupci této značky! Chytli jsme ještě pár posledních cédéček od dohrávajícího Dextera, na něhož plynule navázal Serge.

Ten pro změnu kombinoval CD přehrávače s vinyly a v obou případech se jednalo o hutný a těžký nasmyčkovaný materiál, přičemž každá ta nová věc do téhle hudební stavebnice zapadla naprosto přirozeně. Tempo tak akorát, zvuk taktéž - bez toho, aby betonové zdi ta těžká kladiva odrážely zpět. Zatím zcela bez emocí, vedro jako v pekle... Mezitím dorazil do zázemí DJs, které nehlídala žádná nabušená ohranka, ale bylo volně přístupné pro každého, ten, o němž se teď tolik mluví - Leon Vynehall! Přivítání působilo upřímně – tohle je prostě jedna velká rodina. Tak "vkusně ujetá" tím správným směrem...



Vidina dalších dlouhých nocí před námi, hodně náročná produkce bez přestávek a rozhodně ne pro každého, teplota vzduchu i zdatně plnící se prostor dalšími rozdováděnými dětmi, ale i počty přes den nachozených kilometrů v nohách si však svorně vyžádaly krutou daň. Ani ne po dvou hodinách od vstupu jsme se vydali opět na čerstvý vzduch do ulic, s nápadem zastavit se ještě na skok v místě s názvem Amstelhaven, které jsme měli po cestě domů. Tedy na takový zdejší Bukanýr s výhledem na jeden z mnoha kanálů, kde nás loni bavila selekce rumunských hráčů... Tentokrát navzdory ADE až příliš poklidné místo s absencí všudypřítomných žlutočerných vlajek dopředu nevěstilo nic dobrého a zavřené dveře a tma uvnitř pouze ruku v ruce potvrdily naše obavy. Letos se zřejmě Amstelhaven na velkém svátku hudby z nějakého důvodu podílet nechtěl. Vydali jsme se tedy na kutě – další tři dlouhé noci jsou ještě před námi, tak ať si je ve zdraví užijeme!



Pátek 17. října 2014

Opět vás nebudu zatěžovat tím, jak báječně jsme si užívali přes den v těch teplých podzimních dnech a pojďme rovnou k muzice! Určitě jsme chtěli poznat i jiná hrací místa než loni a tak padl los při listování programem na klub Rose´s Cantina. Zde se měl představit talentovaný Atjazz, Karizma, Hallex M a spousta dalších zástupců značek R2 a United Music Records. Ke všemu se vstupem zdarma – no neberte to... V prvním hracím místě, které fungovalo zároveň jako restaurace s mexickou kuchyní, se mělo začít hrát již v 17:00, stejně jako v patře výše, my jsme však dorazili klasicky až na hvězdy, jak tady v Čechách bývá zvykem. :) Tedy zhruba kolem desáté... Zvuk na obou místech na úrovni, abyste slyšeli přesně to, co chcete a co máte slyšet a hudební selekce zcela podle našeho gusta. Prostě house ve všech jeho formách, míchaný s citem a servírovaný tak, aby bavil a ani chvilku nenudil...



Navíc s častým střídáním, aby to bylo co možná nejpestřejší. Takto jsme poznali i osobitý vkus Asiata Dr. Tionga a spolu s ostatními nejvíce ocenili improvizaci šéfa labelu UM Hallexe M, jemuž na klávesy značky Nord asistoval sympaťák v bekovce, který si říká Sunlightsquare. Atjazz měl o patro níže úřadovat později, zbývalo tedy zjistit, kdo se podle line-upu skrývá pod pojmem “Mystery guest“. Že nás to nenapadlo hned, když ti dva spolu hojně pracují a ten druhý má hrát na ADE zítra. Vizáží naprosto nepřehlédnutelný, svou častou produkcí naprosto nepřeslechnutelný. “Say hello to Osunlade! Say hello to Osunlade," začal najednou skandovat do mikrofonu vytáhlý muž černé pleti a pod hracím místem to ožilo. Talentovaný DJ, multiinstrumentalista, majitel labelu Yoruba a v neposlední řadě zdatný vokalista rozehrál na kvalitním aparátu svůj typický afrem okořeněný koňský cval s nekonečným počtem bubínků a perkusí, muž vedle něho naladil flétnu a už takhle dokonalý materiál přímo na místě ještě vyšperkoval.



Miluju překvapení a přeju si jen více takových! Velmi neradi jsme prostor opouštěli, ale měli jsme v ten večer naplánovánu ještě jednu zastávku, respektive dvě. A zatímco kolega Petr mířil do nedalekého klubu Studio 80, já s kolegou Vladimírem vyrazil opět směrem k Trouw. Naším cílem bylo však tentokrát místo s názvem Hotel Arena a na programu noci africký house od opravdových Afričanů! Po vstupu do velké zahrady jsme vlevo uviděli postávat luxusní hotel, zvýšený ruch byl však patrný na straně pravé a teprve až uvnitř jsme pochopili, že se nacházíme v opravdovém kostelu i se všemi těmi krásnými pobožnými obrázky, které zdejší investor z bývalého svatostánku předělal na centrum poněkud pokleslejší zábavy s luxusem na každém kroku, včetně překvapivě společných toalet... Je to vážně nezvyk, když vám u pisoáru za zády proudí dámy do kabinek, jako by se nechumelilo. :)



Bledé tváře tady byly v menšině. Africká hudba od Afričanů pro Afričany, nebo aspoň ty s africkými kořeny a na parketu to také podle toho žilo... Tohle nebyla žádná nudná párty, tohle byl karneval se vším všudy! Zatímco mixážní pult teď ovládala v parádních šatech jediná dáma tohoto večera a na mixování se zde příliš nehledělo, na parketu se vytvářely kruhy tanečníků, aby byl vždy jeden z nich vpuštěn do středu, kde za bouřlivého veselí ostatních předvedl své taneční kreace, následoval další a další a párty byla stále v bodu varu. Osobně jsem se těšil na dvě zásadní jména v line-upu, která v tomto žánru diktují a měli jsme kliku. Vlastně dvě... Dočkali jsme se jich a navíc mohli stát na balkónu přímo nad nimi, takže jsme vše měli z první ruky!

Dneska už tedy vím, že mohutný Boddhi Satva je synonymem pro mohutnou zábavu. Za CD přehrávači řádil jako nezřízená střela, neustále lomcoval šavlemi a korekcemi, efektoval jako o život, tiskl každou nataženou pravici, poplácával kolegy po zádech a v dlouhých krásných šatech přes hlavu připomínal spíše zavalitou starou Blažkovou, která sem přišla vytřít parket. Vzdělané publikum zpívalo ty africké popěvky nahlas, čehož on často využíval, když ztlumil právě hrající skladbu. O hodinu a půl později už si Mr. Raoul K, šéf labelu Baobab, s mocnými dready, které mu překážely v listování plackami v record bagu, připravoval první skladbu svého nového příběhu.



Boddhi ještě odzpíval do mikrofonu konferenciéra, který každého hráče představoval, refrén právě hrajícího tracku a došlo ke střídání stráží. Tedy až poté, co se ochranka zasloužila o to, aby rozjeté publikum opustilo DJ pracoviště. Tady se totiž bude hrát z gramofonů, vážení, a přenosky jsou nebývale citlivé, jak známo... Tolik citlivé, že první skladbu odehrál jen na pravý kanál, než mohl závadu při druhé odstranit. Dle očekávání nám nabídl mnohem sofistikovanější a zadumanější produkci, která tolik odpovídala zvuku jeho alba “Still Living In Slavery“, což mělo za následek i vzhledem k pokročilé hodině postupné prořídnutí parketu. Tahle společnost se evidentně chtěla bavit a ne zrovna teď, ve tři ráno, rozjímat... Dali jsme mu půl hodiny, Petr už na nás, poněkud zklamaný, čekal a náš parádní house boat opět získal tři unavené nocležníky.

Sobota 18. října 2014

I v tuto noc se naše cesty rozdělily... Nejprve jsme se prostřednictvím populární služby Uber nechali odvézt taxíkem na periferii, do místa nikoho, jak pravil sám taxikář, kam v tuto hodinu žádné spojení nebylo, a kde se přímo v docích na místě s názvem Undercurrent konala další párty. Na ní se měli představit třeba KiNK, Hunee, Steffi, Bicep a další, na baru nás však čekalo překvapení – tady se platilo žetony! Nezbývalo tedy nic jiného, než vystát frontu zhruba 30 lidí k okénku a pak už jen sledovat, jak rychle se avizovaný prostor s kapacitou 800 lidí plní. Smutnou zprávu jsme se dozvěděli z rozvěšených line-upů záhy – milovník analogových mašinek a bulharská elektronická celebrita KiNK, hlavní důvod naší návštěvy, se ke slovu dostane teprve až v půl čtvrté ráno a to už musíme být úplně někde jinde. :( Za gramofony a CD přehrávači teď spokojeně poskakoval Hunee a tak jsme téhle tolik skočné muzice neodolali ani my. Úžasná selekce, úžasný zvuk, úžasné mixy. Bylo až obdivuhodné, jak dokázal spolu smíchat staré disco s acidem, aby to nepůsobilo jako rána pěstí rovnou mezi oči...


Tempo i údernost beatů šly postupně mírně nahoru a on tak ideálně připravil půdu pro střídající Steffi, jejíž poslední produkce vážně stojí za to! Vzhledem ke stupni zahuštění prostoru na metr čtvereční a rozdováděnosti dalších příchozích už však nebylo možné se znovu k pódiu dostat a tak jsme milou Steffi pouze slyšeli, vidět ji při práci už nám ostatní neumožnili. Nad rozpáleným kotlem se tak neslo rázné techno od podlahy a každý nekonečný loop zde byl vítán... Přiznávám – utekli jsme do chilloutu , kde se ještě dalo jakžtakž dýchat a posedávat a zde nás bavilo nu disco dobře naložené trojice ve složení Tim Mulders z Life On Mars, Dieuwer Duijf a Gijs van Willigen, kteří tu hráli tzv. obíhačku. Ano, na můj vkus velmi dobře rozjetá párty, která však až příliš utrpěla na přeprodané kapacitě a já už se modlil, abychom co nejdříve vyrazili zpátky do města.



Už teď mi bylo jasné, že o polovinu programu párty spojené s mým tolik oblíbeným labelem Yoruba jsem přišel. :( Takže v půl třetí opět Uber s dalším arabským řidičem s příjemným vystupováním a překvapivě... Opět k Trouw! Přímo přes silnici totiž stál Hotel Canvas, s poněkud odměřeným personálem vlastnícím nosíky mírně vzhůru, který v sedmém patře poskytoval výhled na noční Amstr v celé jeho šíři. Navíc s parádní muzikou a už o poznání dospělejším publikem k tomu. Právě včas! Ačkoliv mě mrzí, že jsem si nemohl vyslechnout i stájové kolegy pana majitele, tedy muziku od těch, které sám tak rád hrávám (úřadovali zde například Mike Steva, Hallex M nebo Toto Chiavetta), dorazili jsme právě na set samotného bosse.

Tedy naštěstí nejen na něho... Osunlademu zde hojně asistoval i Atjazz, který mu do jeho mixu z dalšího CD přehrávače ládoval i různé acappelly, smyčkoval, efektoval, a hlavně perkusista Gabriele Poso. Jeho krásné buclaté nástroje zde vynikly zejména u vzdušné "Like A Rainbow" od Brazilce Nomumbah, který se tu shodou okolností v průběhu večera měl blýsknout taktéž... K naší velké radosti se Mistr s materiálem, jenž servíroval již včera v "Kantýně", neopakoval, hrál o poznání tanečněji a vzpomínal i na starší energické pecky - svou "Envision" a "Mirror Dance" od Afefe Iku, které i u nás před časem hrával kdekdo. Každý se tu teď spokojeně kolébal ze strany na stranu, mixy byly opět dokonalé a nálada v bodu varu. Aby ne, když personál zřejmě zapomněl ovladač klimatizace v uzamčené kanceláři a tak tu zvesela kapala ze stropu sražená vlhkost... V půl páté parket prořídl, v pět se mělo dle plánu končit, a tak jsme vyklidili pole také. Spokojeni nad míru!

Neděle 19. října 2014

I v tento poslední den program ADE stále pokračoval, ovšem dle očekávání ne úplně všude a už vůbec ne do ranních hodin. My jsme se po těch nekonečných nocích rozhodli těsně před zavíračkou navštívit malou galerii s příznačným názvem Mini Galerie, kde byly k vidění originály zdařilých desek jako např. "The Air Between Words" od zdejšího Martyna, "Sleepygirls" od specialisty na dub techno, co si Yagya říká, nebo "A Thousand Years", které vydal Mosca. Opravdu úžasná a jistě titěrná práce výjimečných grafiků, to se musí nechat... A co s načatým večerem v poslední den této velkolepé akce? Zatoužili jsme opět po nějakém malém neznámém útulném místu a v tomto ohledu nám báječně posloužilo Café Schuim na adrese Spuistraat 189. Hodně tu frčelo latino od již vysloužilých hráčů a největší úspěch mezi dreadatým osazenstvem tu mělo reggae. Představte si třeba takové Shadow Café na Újezdě s dobrou náladou a jste doma... Fajn tečka za ADE!

Pondělí 20. října 2014

Tak a bylo po všem. Celé město se teď zbavovalo všech těch krásných žlutočerných vlajek, vývěsních štítů a plakátů u každého hracího místa, které na přítomnost ADE upozorňovaly, bourala se i centrála ve spojení s firmou Samsung, kde DJs poskytovali rozhovory a hráli zde své exkluzivní sety pro místní rádio. Tak trochu smutný okamžik po pěti dnech veselí... My jsme využili volného času do odletu a zastavili se ještě v populárním vinyl shopu Rush Hour. V hojné míře se zde propagovalo právě vyšlé album od alter ega Terrence Dixona Pupulation One, interpreti zde byli pečlivě řazeni podle abecedy, stejně tak labely a hudební subžánry tak, jak to bývalo kdysi k vidění i u nás. Muž přímo za pultem míchal na krásném mixáku dvě desky dohromady a ochotně sděloval, co nám to právě v tomto malém prostoru dohrálo a na zdejší čtyři gramofony se stále tvořila fronta. Zkrátka úplně každý si chtěl přehrát tuhle, tuhle a pak ještě tuhle. Ano, teprve tomu říkám pravý nefalšovaný hudební hlad! :)

Tak zase za rok? Uvidíme, je to opravdu náročné! A to jak fyzicky, tak i po té finanční stránce. Přesto ani tentokrát nelituji – schválně jsem si vybral interprety, kterých se tu v nejbližší době určitě nedočkám. I když... Ve státě, kde dnes už "hraje" úplně každý, každý druhý akce alespoň s jedním zahraničním jménem v line-upu pátek co sobotu pořádá a kluby, respektive klubíčky, pro 40 lidí mají často i 3(!) dramaturgy, mě ještě může ledacos překvapit. Inu uvidíme...

myclick

foto: ZeeZout, Willeke Machiels, Jelmarvan Belle, Flickfeeder, Patrick van Beek a Vladimír Sainer.