REPORT
Report z koncertů Jaga Jazzist vs. The Cinematic Orchestra od AhZ
Minulý týden měla Praha jedinečnou příležitost krátce po sobě na stejném pódiu vidět a slyšet kapely, jež mnozí považují za ty dvě úplně nejzásadnější na poli kombinace jazzu a elektroniky. Kapely, jež toho mají mnoho společného a lze proto při koncertním zážitku vnímat jednotlivé nuance jejich tvorby a její prezentace před lidmi. Jaga Jazzist a Cinematic Orchestra.
Dvacáté narozeniny Lucerna Music Bar pojal velkolepě. Kromě zmíněných projektů tamější soundsystem prověřila dvacítka uskupení z celého světa. My jsme vyrazili ve středu na Jaga Jazzist a potom v neděli na Cinematic Orchestra.
Společného toho mají obě uskupení opravdu dost. Můžeme začít u hostingu na labelu Ninja Tune s řadou singlů a alb. Dále je to hudební výpravnost a postupy známé z filmové hudby. Nemůžeme zapomenout ani na velký počet hudebníků, jež tvoří kompaktní celek. Seveřanů je devět, kapely z Ostrovů v Lucerně dokonce dvanáct. Srovnání se zkrátka nevyhneme. Kabely spletitě propojující synťáky a všelijaké analogové krabičky na pódiu v Lucerna Music Baru doplňovalo neurekom dechových, smyčcových, bicích a strunných nástrojů pečlivě vyrovnaných na svých místech, až bylo skoro zřejmé, že víc by se toho sem už nevešlo. To platilo pro obě kapely. Trojice hudebníků The Cinematic Orchestra dokonce seděla vzadu pod pódiem. Oproti statickému divadelnímu nasvícení koncertu "Cinematics" vévodila na pódiu u "Jazzists" asi dvacítka vertikálních multibarevných LED tyčí, které dle nálady aktuální skladby tak či onak reagovaly. V "peak momentech" zběsile blikaly, v těch zasněných třeba házely dojem pomalého padání sněhu. Efektní! Na oba koncerty bylo opravdu plno, The Cinematic Orchestra snad dokonce Music Bar vyprodali.
Neděle, druhý koncert. Přiblížili jsme se s lehkým zpožděním po schodech do klubu a první tóny zburcovaly paměťová centra. Tohle jsem neznal, to zřejmě bude z novější tvorby, nejspíš z alba "In Motion". Abych řekl pravdu, u "Cinematics" jsem skončil s pravidelným sledováním alb "Every Day" a "Man With The Movie Camera". Jaga Jazzist mám naposlouchané trochu víc. Každopádně jsme zaujali místo stejně jako ve středu a už začala zásadní věc jejich tvorby "All That You Give". Lidé decentně bouřili a užívali si hladivé tóny a téměř kabinetní atmosféru. Tu jsem tak trochu i očekával, jejich hudba vybízí spíš k usednutí do ušáku s knihou a teplou meltou, než k energickému tanci s vysavačem. Poslouchali jsme, houpali se, usmívali, totéž dělala většina lidí, neodbytně mi ale srovnávací mechanismus hlásil, že tomuto koncertu něco chybí. Na závěr zmiňované skladby vešla na pódium zpěvačka a vyzpívala klasické věty. Husina nastoupila, bylo to dobrý! Po cestě k baru, který byl v obsluze překvapivě velmi svižný, najela další věc, tu jsem ovšem neznal. Super, rád jsem si pro mne neznámou, novější tvorbu vychutnal...
Ve středu mne totiž "Jazzists" pro mne neznámými skladbami skoro rozplakali. Takže jsem svíral kapesník a těšil se, až to příjde, i když jsem věděl, že to bude trochu jiným způsobem, než od Norů. Nicméně po chvilce jsem se začal nudit. Jak kdyby parta vyměnila originální aranže a postupy za stokrát ohraný a tolik úspěšný model třech pomalu se střídajících akordů a melancholické nálady. Taky mám pocit, že z dvanácti členů hrálo maximálně pět. Trio za pódiem své nástroje používalo jen sporadicky, celé to zkrátka po půlhodině působilo strašně nudně, muzikanti byli statičtí, komisní a bez elánu. Chtě nechtě jsem začal vzpomínat na zážitek s Jaga Jazzist, kde během "lajvka" nešlo odtrhnout z kapely oči, pořád se něco dělo, nečekané zvraty a změny temp člověka pokaždé zasáhly, oni vyžadují pozornost a hlavně ji udržují!
Samostatnou kapitolou u norské úderky jsou sóla. O bubeníkovi a hlavním dirigentovi kapely už bylo řečeno snad vše. Tentokrát byl hrdinou pozounista, který v "One Armed Bandit" předváděl totální úlet. Ten nejenomže místy svůj nástroj při hře těch nejhlubších tónů téměř rozebere (nikdy jsem nevěděl, že pozoun dokáže být tak dlouhý), ale také vydává zvuky doposud na tento nástroj mým uchem neslyšené. Fakt to zní jak dlouhé tibetské trubky! Na mysli mám ten efekt dvojtónu, který tento himalájský nástroj umí - jeden ultra hluboký a druhý vysoký tón. Potlesk!
Na The Cinematic Orchestra jsem tehdá v Roxy nebyl, pouze slyšel z vyprávění... Jaga Jazzist jsem viděl třikrát, kdysi na LPC na Probošťákách, jednou v LMB a pak s orchestrem ve velkém sále Lucerny a nelze jinak než napsat, že ačkoliv se repertoár častokrát opakuje v podobě známých hitovek, kapela neztrácí dynamiku, muzikálnost, přesnost a hlavně energii. Ano, to je přesně to, co mi teď tady, v neděli na The Cinematic Orchestra ve druhé třetině koncertu, došlo. Materiál z "In Motion" a "Ma Fleur", který zrovna hráli, mne na zadek neusadil. Opět jsem se v myšlenkách vracel ke středečnímu koncertu a kacířsky si vybavoval melodii tracku "Oban" z posledního alba, kterým mne úplně rozsekali. Stejně jako u TCO ani u JJ jsem záměrně před koncikem neposlouchal poslední album, abych měl zážitek tzv. z první ruky. Skóre? The Cinematic Orchestra : Jagga Jazzist po třetí třetině 0:1. Výsledek však neberte příliš vážně - rozhodčí byl cinklej. Slavil přece dvacítku. :)
V každém případě zvuk byl po oba večery velmi dobrý a to jsme stáli trochu z úhlu, akorát u Jaga Jazzist za pravým basákem občas v určité frekvenci zavibrovala roleta, čehož si všimla i tubistka, jež stála se svým nástrojem nejblíž. V celkovém dojmu z obou koncertů pouhá drobnost. Díky, Lucerno, za krásné dárečky k narozeninám a hodně zdraví do let budoucích.
foto: Slavek Brostudio