Report z akce Jessy Lanza @ MeetFactory od ahZ

"Jo a napiš tam, že Jessy miluješ, ať si to přečte tvoje žena," poradil kamarád sotva pár hodin před koncertem, kterak se vypořádat s reportem. Tak jsem to napsal, ale ke konfrontaci nedojde, páč žena to ví a miluje ji taky. A není sama, kdo má obě alba naposlouchaná jak znělky stanic Dopravních podniků. Třetí koncert kanadské muzikantky a zpěvačky Jessy Lanza v Praze se odehrál, stejně jako minule, v MeetFactory. Ten první proběhl v červnu před dvěma lety v Akropoli, čtyři měsíce poté vyprodaný gig s Caribou v MeetFactory a na obou jsem trestuhodně chyběl. To horké léto 2014 si mě však omotala kolem prstu jak loknu svých dlouhých rozpuštěných vlasů během Hyperdub Night festivalu Dimensions. Křehká víla v nadýchaných šatičkách, lehce se vznášející v centru pódia, co hlasem kouzlí v harmoniích tak medových, až se o vás, vaše kámoše i paní Kadrnožkovou pokoušejí mrákoty. Na Hyperdub jí letos vyšlo druhé a opravdu skvělé album "Oh No", v jehož produkci má prsty Jeremy Greenspan z Junior Boys.



Dva roky utekly, jak chceš, a už jsem si to, pochopitelně bez ženy, šinul z Lihovaru přes most. Natěšenost stejná jak minule, počasí o dost tužší. Před vchodem stálo pár kuřáků, za dveřmi zase stoleček s vstupným a "merchem" v podobě elpíček jak Jessy, tak Olgy Bell, jenžto vystupovala jako předumělkyně. Olga je Američanka a letos také vydala druhé album svého pojetí experimentální elektroniky s vokálem. Na vinyl jsem neměl prachy, takže šup do fronty na pivko. Hodil jsem oko před šatnu, kde byl celkem slušný chumel lidí v kabátech. "Dobrý," řekl jsem si... "Počkám na pivko, pak se zařadím do fronty." Vysokooktanový Matuška za 54,- Kč mi přistál před očima, usrkl jsem, zvedl oči a vtom to přišlo!



Ona to nebyla fronta na šatnu, oni to byli posluchači koncertu Olgy Bell, jež hrála v místech, kde obvykle šatna bývá... Kde?! Překvapivý a mohutný výtrysk myšlenek a otazníků honících se od té chvíle hlavou až do opuštění prostoru před půlnocí jsem ještě nezažil. Praly se ve mně prvky zásad elementární lidské slušnosti spolu s těmi z oblasti mého profesně dřívějšího, produkčního života, jež zastupovaly otázky typu: "Jak je tohle k čertu možný? Kdo je tady ředitel? Koho můžu uškrtit? Jak může produkční dobře spát?" a tak podobně... Umístění na houby! To bylo, jako když pozveš návštěvu na opulentní večeři s názvem Bohemian Like You, z obýváku uděláš šatnu, z vrátnice bar a karaoke s rautem se koná v předsíni. Tady v chodbičce jsem si jako měl užívat mou oblíbenou zpěvačku? Za 390,- Kč? Zvuk byl taky na houby a potichoučku, o rezonancích uvolněných součástí prostoru jsem psal v souvislosti s jinými prostory již dříve, jako téma diskusí toto bohužel přetrvávalo i zde. To se mi snad jenom zdálo, tohle chtělo cígo...



Venku mi pomalu všechno došlo a já přestal svádět vnitřní boj. Pořád jsem se ale nedovedl ubránit vcítění se do nebožáka, jenž přicestoval na koncert kupříkladu z Nymburka, nechal své konto zchudnout o "třistadevade" plus vlak, aby se na místě dovtípil, za co zaplatil a co ho čeká. Ke všemu šatna dražší než v Národním! OK, cígo zhaslo a já si vzpomněl, že jsem tu od psaní reportu z koncertu, tak jsem se vrátil zpět. Olga Bell působila v projevu značně vyrovnaně. Zpěv kloubila s lehkým mimickým a uvěřitelným divadlem, téměř každou píseň uvedla příběhem o jeho cestě k životu, obecenstvo ji podporovalo výskotem i potleskem, v němž byl krom pochvaly taky notný kus solidarity se situací. Její elektronický folk bavil, i když něco, co by mne k tvorbě napevno přimklo, tu chybělo...



Po ukončení a asi patnáctiminutovém čekání se ambientní plochy výplňové muziky postaraly o nechtěné ztišení publika očekávajicího nástup hlavní star večera, šlo však o planý poplach a Jessy začala ještě o něco později. Nejspíš se řešily ony vibrace popsané v prohlášení klubu (viz níže pozn. aut.). V tu  ránu se před námi zjevila Jessy a spustila se směsí tracků svých dvou alb. Ale počkat! Kde byla ta křehká bytost, kadeřavá víla z planety Venuše, na kterou jsem se těšil?! Před námi stála zkušená hudebnice, dospělá žena v bundičce s vlasy do culíku prozkoušená mnoha vystoupeními po celém světě během posledních let, paní zpěvačka, jež si je jistá každým tónem. Přivezla s sebou bubenici na elektronické bicí, sama stála za klávesami. Zvuk celkem zesílil, alespoň co se nižších frekvencí týkalo, ovšem kdo chtěl slyšet, co vlastně Jessy zpívá, měl v zadní půlce prostoru smůlu. Hlas byl zkrátka utopen v přívalech basů.

Zvukaře, jenž ještě před chvilkou stál za svým pultíkem, aby jeden pohledal. Vypařil se jak první pivo a zbyl po něm polozaklaplý noťas na stolku a kolegyně osvětlovačka, kterou nutno pochválit, protože se aktivně podílela na chodu vystoupení co jí síly a technika dovolovala. Ale kam se sakra poděl ten zvukař? Chtěli jsme slyšet zpěv! Kámoš mne lákal do prvních přecpaných řad, že to tam je líp slyšet... Lidi ale stáli všude, ne jen vpředu a "sub" prostě není všechno, i když jde o bass music a někteří v sobě prostě nemají potřebnou obhroublost cpát se přes ostatní vpřed. Před koncem koncertu mne už neustálé napínání uši omrzelo a odešel jsem pryč. Neslyšel jsem tedy hitovku "Oh No", kterou Jessy určitě hrála nakonec. Pustil jsem si ji na předpotopním mikrosystemu Aiwa a liboval si, jak mi to doma pěkně hraje...



Den po koncertu vyšlo z úst MF prohlášení s omluvou s tímto vysvětlením: (dne 11. listopadu jsem prohlášení na netu již nenašel, nicméně se v něm hovořilo o důvodech konání koncertu v předsálí, řešení nastalé situace a ladění zvuku spolu se zvukařkou Jessy Lanza, pozn. aut.). Nejspíš se neprodalo dost lístků v předprodeji. Během koncertu se mezi lidmi povídalo, že na malé scéně MF, prostoru, kde by došlý počet lidí perfektně zafungoval a všichni by byli uspokojeni, tedy hned po vstupu do MF v levé části budovy jsou divadelní kulisy. Pro pořádek: vpravo po vstupu do MF je velký sál, skutečně příliš velký na množství lidí, jež dorazili. Ať je pravda kdekoliv, prohlášení zapáchá ještě jinou rovinou: tou s vařenou nudlí a větou, že "minule to fungovalo v předsíni, tak proč to nezopakovat. Hlavně nehejbat s kulisama. Aha, takže posluchač má v MF nižší váhu jak divák? Nebo se produkční partě prostě jen nechtělo?! V mých očích bylo produkční zajištění této akce ve světle vystupujících umělkyň dehonestující...



MeetFactory mám rád. I přes nekonečnou cestu z proseckýho vršku a i přes drahýho Matušku. Toto je, jářku, čtvrtý report, jenž odtamtud píšu a pokud si přečtete ty dřívější, zjistíte, že i přes projevenou náklonost lze v kvalitě produkční práce klubu MeetFactory najít výkyvy. Při odchodu jsem ještě chňapl po letáčku na právě proběhnuvší koncert. Moc pěkná grafická práce i text, vylepšoval jsem si nevědomky dojem z koncertu. V zápatí "flajeru" byla věta: "Meetfactory je pro rok 2016 dotována grantem Hl.m. Praha ve výši 10.000.000 Kč." Což takhle se přejmenovat na MoodyFactory?

ahZ

foto: Lucie Levá (musicserver.cz)