Report z ADE 2016 od myclicka

Středa 19. října se zpočátku nijak nelišila od říjnových střed roků 2013 a 2014. Tedy opět si v Praze sbalit svých pět švestek (rozuměj 5x tričko, 5x trenýrky a 5x ponožky), do kapsy vložit pas a jinak barevné peníze od Araba z Václaváku, nastavit si v mailu zprávu o nepřítomnosti, pak se nechat na Ruzyni zběžně prohlédnout a o hodinu a půl později přistát v tom krásném a inspirativním městě, které právě zkrápěly kapky deště... Pravda, letos zde bylo o poznání chladněji, na tričko to nevypadalo, ale pokud už jste měli s pobytem v hlavním městě Holandska tu čest, je to zde podobné jako v hlavním městě Velké Británie – tedy zas a znovu platí fakt, že počasí se tady během dne tak čtyřikrát nebo pětkrát změní. Věděli jsme tedy bezpečně, že pět propršených dnů nás nečeká ani náhodou. A skutečně!



Přemístili jsme se tradičně na místní "Hlavák", veškerá zavazadla jsme spolu s mým jediným a jedinečným parťákem Vladimírem umístili do uzamykatelného boxu a teď už jen s rukama v kapsách a s foťákem vyrazili vstříc spletitým uličkám města, které vás vždycky dostane. Zvláště, když právě přestalo pršet, počasí bylo podzimně lezavé, míjelo nás jedno kolo za druhým, v kanálech pro změnu druhá loď za třetí, stále bylo co fotit a točit, v kavárnách, v coffee shopech a v arabských bistrech se vždy člověk na chvilku ohřál u nějaké dobroty, konečně mě nikdo neúkoloval a já tak mohl 707 km od domova vypnout a dělat opravdu jen to, co dělat chci, nikoli to, co musím... Ubytování jsme si dopředu zařídili prostřednictvím populární sítě Airbnb a vzhledem k tomu, že náš hostitel Ruben byl celý den v práci, nechali jsme ho vydělávat kýžená eura a setkání s ním naplánovali mezi šestou a sedmou večer přímo v jeho obchodu, kde nám jen ochotně předal klíče a vysvětlil cestu ke svému hnízdečku.

Dvakrát po sobě jsme bydleli v parádních house boatech jednoho z kanálů přímo v centru, teď nás čekal výlet na periferii, abychom zjistili, jak vlastně žije takový typický Holanďan v bytovce. Bavilo nás přitom přirovnávat svou podobností amsterdamská místečka k důvěrně známým částem Prahy, takže Ruben bydlel na místním Střížkově, respektive v Olof Palmeplein. Čtyřdenní lupen na MHD za 21,50 se ukázal jako dobrá volba, zvláště, když vás jednosměrný lístek vyjde na 2,50 a ujetí pouze dvou stanic v noci dvojnásobek. Vřele doporučujeme! Byteček měl Ruben jako klícku, dostali jsme ho zcela k dispozici jen s pár drobnými instrukcemi o zalévání květin, waflemi na přivítanou a s doporučením sousedních potravin Albert Heijn s neskutečnou nabídkou poživatin za příjemné ceny a s otevírací dobou do devíti večer. Kam se hrabe jeho chudší bráška u nás!



Celodenní chození, vstávání za kuropění, postupně konzumované dobroty a konečně pohoda - to vše se podepsalo na našich dalších plánech... To poslední, co nás teď lákalo, byla dlouhá noc v některém z amsterdamských klubů. Nohy právě zatoužily po odpočinku a tak jsme jen seděli v kuchyni u notebooku a na webu již 21 let vyhlášené konference zklamaně projížděli, o co právě přicházíme... Přiznávám bez mučení, že zrovna účast na párty, kde byl hlavní hvězdou Australan Harvey Sutherland, který je aktuálně spolu se svým parťákem Bermudou v kurzu, mě opravdu mrzí. Nicméně ve stavu, v jakém jsme se právě nacházeli, bychom mu dělali asi stejně odstrašující publikum, které už zažil při svém nedávném Boiler Roomu, což bychom mu opravdu nepřáli... Ráno moudřejší večera, řekli jsme si a ulehli ke spánku spravedlivých. A skutečně!



Ráno se rovnalo pro milovníky nočního života samozřejmě spíše poledne, a už zase jsme se vrátili v čase o dva roky zpět, kdy jsme doslova nevěděli, kam dřív skočit. Tolik lákadel nabízel program a tolik aktuálních jmen, ale poučeni z minula jsme moc dobře věděli, že absolvovat tři kluby v průběhu noci, když jsou po městě rozmístěny tak, že jedna párty je na výstavišti v Letňanech a druhá třeba v MeetFactory, přičemž hlavní hvězdy hrají samozřejmě ve stejný čas, je nadlidský výkon. Co tedy upřednostnit a na co rovnou u stolu zapomenout? To byla ta zásadní otázka pro čtvrteční den... Black Coffee nás před dvěma roky svou hrou jednou rukou na tři CD přehrávače a jeden mixážní pult v tomto městě nebývale bavil, právě vydal nové, i když pravda už hodně písničkové, album "Pieces Of Me", ke všemu jsme ho v jedné z těch krásných úzkých uliček potkali, bylo tedy rozhodnuto!



Sice opět někde na periferii ála Modřany a když jsme vystoupili na kýžené zastávce bez pořádné mapy, jen pod rouškou tmy a se zimou za nehty, jsme si zbaběle neznámo kam netroufli. Navíc zaštítění Boiler Roomem věstilo už dopředu našlapaný klub. Každý chce být přece v televizi. :) Zvolili jsme tedy alternativní program a dnes už tolik populárního Jihoafričana zkontrolovali až druhý den přímo na kanálu Boiler Roomu. Popravdě jsme zas o tolik nepřišli – na tohoto mága hodně standardní set plný vokálů a bubínků, kam svou slavnou skladbu "Superman" i v roce 2016 propašoval alespoň jako acappellu. Také fakt, že v kanálu Boiler Roomu vydržela smyčka celého večera z tohoto klubu jen den po akci a v archivu populárního portálu už se neobjevil, svědčí o tom, že ani sám Mistr zřejmě se svým výkonem na 100% spokojen nebyl...

Naše alternativa kam za muzikou spočívala v návratu tramvají číslo 16, která obsáhla skoro celé město jako naše dvaadvacítka, a dále jsme pokračovali busem někam za město. Klub Mediahaven se nacházel, obdobně jako předloni navštívený Undercurrent, v přístavních docích a ten výhled na druhý břeh přes vodu připomínal holešovickou Marinu s tím rozdílem, že tady to těžkým průmyslem opravdu žilo i teď v noci. Z komínů se valil kouř, ve vzduchu byl cítit asfalt, vypadalo to takhle na dálku jako proslulé Ocelové město od mého oblíbeného Julese Verna. Už cestou autobusem s nabíráním dalších a dalších potencionálních clubberů všech národností na každé zastávce jsem však tušil možné nebezpečí... Vždyť, kdo by nechtěl vidět a slyšet jména jako Tale Of Us, Âme, Rødhåd, Answer Code Request, Dixon, Gerd Janson, Kiasmos, Locked Groove, Mathew Jonson, Woo York a další pěkně na jednom místě?

Bylo krátce po půlnoci, když jsme respektovali výzvu na ceduli, která nás nabádala k poslední možnosti zbavit se svých drog právě teď a právě tady, a postavili jsme se do menší fronty u vstupu. Dle očekávání... Všichni před námi již měli předem vytištěné lístky a ty další už nebyly k mání. Vyprodáno! :( Takže další fiasko. Kolik jich asi tak ještě bude? Ještě jedno! A co teď, když další nejbližší klub byl od této pustiny vzdálen X kilometrů, a ke všemu sem nejezdil žádný noční autobus? Taxi! Arabský řidič zrovna někoho vypouštěl ven, skočili jsme tedy dovnitř a poručili si odvoz na Rembrandtplein. Přeci jen je zde velká koncentrace klubů na jednom místě, a kdyby to náhodou neklaplo, noční bus nás odtud odveze rovnou do postele. Neklaplo...

V tuto chvíli nás zajímalo bývalé Studio 80, které teď dostalo název Claire, a v tento den se tady konala noc skvělého labelu Studio Barnhus a zároveň oslava šesti let fungování další super značky Lumberjacks In Hell, kde se měli na dvou podlažích představit například Axel Boman, Kornel Kovacs, Pedrodollar, Mount Liberation Unlimited, Marcel Vogel a Philou Louzolo. Krása, že? No jo, ale jak tento klub na čtvercovém náměstí najít, když se s čísly popisnými šetří jako u nás a tam, kde by měl být, visely na fasádě úplně jiná jména podniků a ani u klubu vedlejšího s názvem James Dean nám vyhazovač u vchodu nedokázal poradit a jen rozpačitě kroutil hlavou a krčil rameny... Zklamaní, unavení, zoufalí a frustrovaní jsme chvíli nato uléhali do postelí. Půlka konference za námi a my jsme ještě nebyli ani v jednom klubu. :( Musíme na to jinak a tak jsme si o tom nechali zdát...

Druhý den, dlouho po poledni, jsme zvažovali naše další kroky. Bylo by fajn, kdyby měl Amstr pro milovníky house music to samé zázemí, co známe z Prahy, tedy Chapeau Rouge, Roxy, 2.patro, Bukanýr. Pár kroků od sebe, s muzikou nám nejbližší, všude potkáte nějaké stejně naladěné známé a dáte si takovou "tour de bar" s finální tečkou na vltavské náplavce klidně až do osmi do rána. Jasně, Rembrandtplein má k tomuto místu asi nejblíže, háček je ale v tom, že o vystoupení přeceňovaných electro house a trance hvězd jsme nestáli a ani ostatní místa nenabízela to, na co bychom zrovna měli chuť. Než se zas trmácet za nějakou vyprodanou párty někde v polích, schválně jsme si dali za cíl místní Braník s dýdžeji, o nichž jsme v životě neslyšeli, ale SoundCloud nám jejich stylový záběr přiblížil a už dopředu jsme tušili, že nás čeká opravdový undeground se vším všudy, který se prostě hned tak nevyprodá... Braník byl pro popis vskutku příznačný. Představte si nízké baráky nejrůznějších jachtařských kluboven a právě v jedné z nich s názvem Recycle Lounge Galery se párty agentury Just Movement s představením labelu Movement Recordings konala.



Ve větru se třepotající žluté ADE vlajky nás opět navedly, bezzubý vyhazovač u vchodu se přátelsky usmál a podržel nám dveře, a skutečně – stačilo zaplatit 20 euro za vstup a jedno další při odevzdání svršků stejně usměvavé šatnářce a již jsme byli v jámě lvové. Právě náš klub Chapeau Rouge měl k tomuto místu asi nejblíže. Stejně nízké stropy, nejrůznější zákoutí s obrovskou Buddhyní, zrcadly, i barevně to sedělo... Snad jen nabídka na baru byla o poznání skromnější a s obrovskou pípou jak z nějaké staré zaplivané čtyřky. Nevadilo nám to, nepřišli jsme nasávat, konečně jsme letos byli v prvním amsterdamském klubu! A už teď, krátce po půlnoci to v něm slušně žilo... Každému v žilách kolovalo něco jiného a tak jsme byli svědky pestrobarevného panoptika, přičemž i věkově jsme sem skvěle zapadli. Žádná rozpustilá děcka, co svůj vkus teprve pomaličku formují s občasným šlápnutím vedle, tady byli převážně čtyřicetiletí clubbeři, kteří měli po těch dvaceti letech doformováno a věděli naprosto přesně, proč jsou právě teď právě tady...



S hlasitostí se to nikterak nepřehánělo a řád teď udávalo po dvou z flashek odehraných skladbách stále se střídající duo Natural Flow a DJ Tash. Ach, kdy naposledy jsem byl vlastně na regulérní progressive house party? Od té doby, co skončily v Roxy noci ZEN a Reason, už asi ne! Rozhodně zajímavá sonda do tohoto opomíjeného žánru, přičemž jsem logicky nepoznal jediný hrající track a zároveň mohl konstatovat, že nějakého progresu se progressive house nedočkal a zřejmě už ani nedočká, pokud tedy nezačne kombinovat žánry ostatní... Přesto příjemné osvěžení a zatím skvěle strávená páteční noc. Očekávanou hvězdou, soudě podle ovací, vzdušných polibků, objímání a podávaných rukou byla krásná W&DY. Zřejmě nebyla zvyklá na zdejší CD přehrávače, takže potřebovala nejprve lehké vyškolení od zkušenějších kolegů, nicméně na její následné hře nebyl tento "handicap" nikterak znát. I ona se nechala právě pro tento styl lapit plejádou kosmických zvuků, táhlých ploch, melodických linek a tupého beatu tak kolem 128 BPM a vytvářela zde příběh, který tanečníky vyburcoval k divokému reji, s nímž celý parket o velikosti 8x8 metrů snadno zaplnili.



Sympatická DJane měla stále pusu od ucha k uchu, hra ji evidentně bavila, ochotně se fotila a zcela bez chybičky dovedla své vyprávění beze slov zdárně do konce. Po ní se chopil žezla belgický producent Pole Folder, o němž se už nějaké ty pátky a soboty šušká, a jako jediný představil z Abletonu svou vlastní, do posledního detailu dotaženou produkci, která působila velmi inteligentním dojmem a skvěle tento večer obohatila. Po zhruba hodince navázal sám "kápo" celého uskupení Alexisphere, tedy zároveň podle vizáže nejstarší hráč téhle party, a v malování progreskami jsme pokračovali dále. Když se tak člověk rozhlédl po spokojeném a stále velmi divokém publiku, napadlo ho, že právě tohle je nová éra hippies, nový punk a hlavně opravdový undeground se vším všudy. Pro nás dva rozhodně skvěle strávený páteční večer bez vyloženě nutné přítomnosti mnohdy přeceňovaných hvězd a já marně přemýšlel, kdo v Praze by vlastně přesně takhle zahrál. Napadla mě maximálně dvě jména a byl jsem moc rád, že jsem si v tomto žánru alespoň na chvilku rozšířil obzory.

Navíc ta cesta domů pěšky nočním Amsterdamem přes obrovské mosty nad širokou řekou, vymazlené čtvrti s malými baráčky jako někde na vesnici, všudypřítomnými loděmi nejrůznějších velikostí a koly nejrůznějších stáří, přes zdejší Stromovku s množstvím zbrusu nových dřevěných lávek a šťavnatou zelení pro mě bude ještě dlouho nezapomenutelná. Absolutní klid, ještě stále vonící keře, všude uklizeno do posledního vajglu – tady by zkrátka chtěl žít každý... Bohužel nás čekala už jen jedna jediná dlouhá noc a tak jsme následující den věnovali pozornost převážně místům, která jsme buď důvěrně znali, nebo se soustředili na jména, která nám naopak vůbec nic neříkala. O honbě za těmi nejlepšími, nejznámějšími a nejdražšími jsme překvapivě právě v tomto okamžiku vůbec nestáli...



Předloni nás to oba bavilo v dalším "androš" klubu podobnému našemu Shadow na Újezdě, který zde fungoval pod názvem Rose´s Cantina v samém centru Amstru, kde se na dvou podlažích postupně představili výteční Sunlightsquare, Atjazz, Osunlade, Karizma, Halex M a další, ke všemu s volným vstupem, takže nás tento silný magnet k sobě přitahoval velmi snadno. Co na to, že vyjma pána, který si říká Zepherin Saint, nebyla další jména tolik zvučná jako předloni? Přesně to jsme teď potřebovali a dopředu slibovaný žánr afro house naše další kroky jenom urychlil... Teprve až na místě jsme si uvědomili, co tomuto krásnému členitému místu s dobrou atmosférou tak zoufale chybí. Śatna! On totiž funguje hlavně jako restaurace, kde si bez rezervačky prostě nesednete a nejinak tomu bylo tentokrát. Zatímco část osazenstva se způsobně krmila místními specialitami, o kousek vedle už pár rozjařených tanečníků poskakovalo před DJem na jeho diktát plný bubínků servírovaný na hodně kvalitním zvuku.

Neustále tak někdo chodil o patro výše, na záchod, ven a zase dovnitř na cigaretu, situace tady byla značně nepřehledná. Navíc už zcela chyběla místa k sezení , takže buď jste se mohli před DJem svíjet v tom, v čem jste přišli, nebo riskovat ztrátu svého ošacení a pohodit ho někam do kouta s tím, že ho třeba někdy k ránu ještě najdete... Ani jedna varianta nám nepřišla výhodnější, a tak jsme zabrali dvě poslední místa u baru, přehodili bundy přes barové stoličky a jen si tak podupávali nohama do rytmu pána, který si s mixy ani hlasitostí jednotlivých tracků hlavu nelámal. Ke všemu měl sound system pro tento malý prostor tolik předimenzovaný zvuk, že jeho příjemná selekce opět plná hypnotické rytmiky s občasnými vokály nějakého kmene tahala spíše za uši. Vysvobozením pak byl příchod dalšího hráče v pořadí (bez rozlepených line-upů se tu člověk vážně nechytal), který sázel víc na vokálový house a nenápadně připomínal třeba hru jedinečného Little "Louie" Vegy. Nic víc než příjemný večer ve společnosti toho, s kým si mám stále co říci, s vtipnými figurkami všude kolem nás a fajn kulisou k tomu. Nic jsme neočekávali, nic nám tedy ani nechybělo...



Ano, tak i nějak takhle se dá strávit vyhlášená konference ADE, pokud tedy zrovna netoužíte mačkat se v přeplněných klubech s nutností slyšet a vidět co nejvíce horké zboží, co je právě teď k mání... A to byl přesně náš případ, jak jsme se shodli při nedělním opalování v tričku na lavičce jedné prima zahradní kavárny, kam jsme se dopravili přívozem přímo z Hlavního nádraží a pozorovali tak rušnou lodní dopravu z pouhých pár centimetrů při čekání na letadlo... Samotný proces odbavení na letišti by byl na další kapitolu, ale přesto jsme naší návštěvy nelitovali a na těch pět říjnových dnů roku 2016 budu ještě dlouho vzpomínat. A vy si ADE určitě také někdy naplánujte – stojí to za to! Ať už prahnete po žhavých jménech, či chcete jen tak odpočívat s muzikou, kterou máte tolik rádi. Je to jen na vás a věřte, že podzim s touhle návštěvou pro vás bude zas o něco pestřejší...

myclick

foto: archiv